Nebude si s ním hrát, já se s vámi také nechci bavit

Samozřejmě, že ne. Děti, stejně jako my dospělí, si přece také mohou vybrat, s kým, jak a kde si budou hrát. Přesto se najdou rodiče, kteří mají problém tohle pochopit. Jejich děti se doslova stávají loutkami, které jsou nuceny do aktivit, které očividně sami nechtějí.

Nechytejte mě úplně za slovo. Každá výchova má mít své hranice, žádné dítě by si nemělo dělat, co chce. Je tu nějaké slušné vychování, etika, etiketa. Jakmile tyhle hranice dodržíme, nastává právě ta chvíle na to, kdy si dítě opravdu může začít dělat, co chce.

Že chce být solitérem a hrát si v dětském domečku? Tak prosím. Že chce být samo na pískovišti a dělat si bábovičky? Proč ne. Že chce jít samo na klouzačku? Proč mu v tom bránit. I my, rodiče, také děláme věci, na které máme zrovna chuť a náladu. Tak proč bránit v tom stejném našim dětem. Ať si dělají, co chtějí. Ať si hrají tam, kde chtějí, s tím, co chtějí.

Na dětském hřišti, nebo v dětském koutku, v dětské herničce, ale i ve veřejném prostoru však najdeme i rodiče, jejichž dítě je loutkou. Loutkou, kterou vodí a neustále ji nutí do různých aktivit. Včetně socializace. Karlíčku, pojď si hrát s Jozífkem. Půjč mu tu hračku, vezmi si tohle, podej mu tamto.

Když je druhé dítko podobné hře nakloněno, dá se to tolerovat. Ale když není, proč obě děti nutit do něčeho, co očividně nechtějí? Když budou chtít, skamarádí se sami. Začnou si hrát společně sami od sebe. Není nutné je do něčeho tlačit. Jen je více zatvrdíte.

Vezměme si příklad z nás, dospělých. Jak by nám bylo, kdyby nás někdo nutil do kontaktu s jinými lidmi? Kteří nám od pohledu nejsou sympatičtí? Nebo bychom chtěli být chvíli sami, či dělat svou vlastní aktivitu. Ale nemohli bychom, protože nás někdo tlačí do něčeho jiného.

Nebylo by nám to příjemné, že? A přesně takhle se v danou chvíli jistě cítí i naše děti. Nechme je, ať si dělají, co chtějí. Zakročme až když to bude nezbytné. Není důvod jim vyšlapávat každý krok a lajnovat život. Oni si poradí.