Článek
Za pár měsíců to bude rok, co využívám tuhle platformu k psaní. Jako máma na mateřské pochopitelně hledám možnosti, jak si přivydělat a vylepšit rodinný rozpočet. Když už pro Médium píšu nějakou dobu, řekla jsem si, proč to nezkusit i u jiných firem? A tak jsem začala oslovovat magazíny a firmy, jestli náhodou nehledají copywritera nebo pisálka. Prostě ženskou, která jim napíše obsah.
Zájem byl
Šlo to překvapivě snadno. Zájem byl. Pravda, nebylo to na plný úvazek, ale šlo o pár článků týdně pro každý z magazínů, který mi práci nabídl. Na samostatné uživení by to nebylo, ale byl to fajn přivýdělek k mateřské. Navíc bych mohla pracovat z domova, kdykoliv bych měla volný čas. Stačí mi počítač a trocha klidu. A to doma čas od času mám, takže bych se práci mohla věnovat.
Co budu psát?
Čekala jsem, že dostanu spíš volnější ruku – že si budu moci psát o tématech, která mi jsou blízká. O věcech, co jsem zažila, o tom, co mi vrtá hlavou a co nechápu. Tahle představa byla chyba. Bylo mi jasně řečeno, do jaké sekce jednotlivých magazínů budu přispívat, a dostala jsem seznam témat, kterým se mám věnovat. A nebylo to jen u jedné firmy – všude to bylo vesměs stejné. Požadavky na články se točily kolem stejných stereotypů.
Ne, díky. To mě uráží
Nejsem žádná feministka, která by vehementně prosazovala ženská práva, ale paušalizování a házení nás žen do jednoho pytle mi vadí. Jasně, znám pár kamarádek, pro které je smyslem života připravit teplou večeři pro partnera, který přijde z hospody. Vím i o takových, které vidí smysl života v tom, že půl dne drží v ruce hadr, vysavač a smeták.
Ale všechny takové nejsme. To, že jsem žena, neznamená, že mě automaticky zajímá vaření, uklízení a praní. Proboha, zeptejte se 100 žen a 99 vám odpoví, že tyhle činnosti vyloženě nesnáší. Co je zábavného na třídění prádla, žehlení, loupání brambor a běhání po bytě s vysavačem a hadrem? Nic, absolutně nic.
Berete? Neberu
Zkusila jsem napsat pár textů na zkoušku a pak to vzdala. Opravdu mě nenaplňuje psát o tom, jak si doma vyrobit domácí tablety do myčky z jedlé sody. Nenaplňuje mě ani testovat, jakou intenzitou je nejlepší vytírat podlahu, nebo psát o tom, jak si zkrátit čas žehlení tím, že na prkno dáte alobal.
Po pár článcích jsem si řekla dost. „Buď mi dejte volnou ruku, nebo končím,“ vzkázala jsem. Třeba to nějaká domácí puťka vezme a bude spokojená. Já to nejsem. Raději nebudu psát vůbec, než abych psala o něčem, co mi absolutně nic neříká. A co někteří předpokládají, že k tomu mám mít vztah jen proto, že jsem se nenarodila s pindíkem tam dole.
