Článek
Potřebuji nakoupit pár drobností, vidím obchod a jsem rozhodnutá skočit dovnitř. Na dveřích visí cedulka „otevřeno“, otevírací doba jasně říká, že zavírají až v 17:00. Kouknu na hodinky – je poledne, takže vstupuji dovnitř. Beru za dveře, tlačím je a jsem v prodejně. A málem jsem uklouzla na mokré podlaze, která mě přivítala hned za dveřmi.
Co tady děláte?
Beru si košík a jdu nakupovat. Ujdu pár kroků a všimne si mě prodavačka, která tam vytírá podlahu. A hned na mě spustí, co tam prý dělám. Moc ji nechápu, úplně nerozumím tomu, co mi chce říct. Však jsem si přišla normálně nakoupit, co bych tam asi jako dělala jiného?
To už se řítí ke mně, že prý tady nemám co dělat. A já ji stále nechápu – však nakupuji, odpovídám jí. A tážu se, co je za problém. No, prý je zavřeno, prý je polední pauza, v obchodě nemám co dělat. A už mi bere košík z ruky a tlačí mě směrem ke dveřím. Moc se mi to nelíbí, ale neodporuji, alespoň jí ukážu, kdo má pravdu.
Tak se podívejte
Otevírá mi dveře, dívá se na hodinky a říká, že mám přijít za třicet minut. V tu chvíli jdu do protiútoku a prstem jí ukážu na dveře. Nejen že tam jasně visí cedulka, že je otevřeno. Je tam také otevírací doba, kde je jasně uvedeno, že v obchodě je možné nakoupit v čase od 08:00 do 17:00. O polední pauze tam není nikde ani slovo, konfrontuji prodavačku.
Dostávám odpověď, že tam byla cedulka, asi prý spadla. No, to mě jaksi nezajímá, to není můj problém. Trvám na tom, že si prostě potřebuji nakoupit a není moje chyba, že polední pauzu nemají správně značenou. A že mě jejich šlendrián prostě nezajímá, že já nakupuji.
Tak pojďte
Mezitím se do naší hádky vmísí její kolegyně. Milá mladá prodavačka, která mi řekne, ať jdu dovnitř a jestli mám v plánu jen malý nákup, ať si ho nakoupím a ona mi ho namarkuje. Ano, to je přístup. Já souhlasím a děkuji. Nakoupím trochu pečiva, uzeniny, sýry, jdu na kasu, platím. Do dvou minut vyřízeno.
Milá prodavačka se ještě jednou omlouvá za zmatky s otevírací dobou, vyprovodí mě z obchodu, otočí cedulku na „zavřeno“ a zamkne dveře. A já si v hlavě přemítám, že chybu může udělat každý – to je v pořádku. Ale co nechápu, je to, proč se kvůli tomu někdo musí chovat jako hulvát a ještě tvrdit, že je chyba u mě.
