Článek
Kde to jde, používám samoobslužné pokladny — je to pohodlné, jednoduché a rychlé. Občas se ale problémy přece jen najdou: třeba když nesedí váha nebo cena, případně když skener načte jiný čárový kód, než má. A přesně to se mi stalo; situace nakonec vygradovala tak, že jsem odešla bez nákupu.
Zboží ve slevě
Když je něco ve slevě, v takzvaném výprodeji, ráda si to koupím. Obvykle jde o potraviny na hraně trvanlivosti — končí třeba právě daný den — a prodávají se i za čtvrtinu původní ceny, čehož samozřejmě náležitě využiju. Zaprvé ušetřím a zadruhé podpořím boj proti plýtvání.
Na takovém zboží bývá klasická cenovka přelepená jinou, oranžovou či žlutou, a to přímo přes původní čárový kód, aby skener načetl jen ten nový s akční cenou. Snadné, řeknete si — na tom není co zkazit. Komplikace se ale přece jen najít může.
Ta cena nesedí
Načítám jednotlivé položky a všechno jde jako po másle — nejsem na samoobslužné pokladně žádná začátečnice. Pak vezmu jogurtový nápoj ve výprodeji: načtu první kus, zkontroluju cenu (7 Kč) — sedí. Vezmu druhý, načtu, položím na váhu, totéž třetí.
Chystám se platit, ale celková částka je podezřele vysoká.
Kontroluju položky a vidím, že dva nápoje, které měly stát 7 Kč, jsou za necelých 30. Chvíli čekám, jestli si mě obsluha všimne — marně. Jdu tedy za ní a žádám o pomoc.
To jste udělala špatně
Přijde k pokladně, vysvětlím problém, ona dva nápoje stornuje a pokusí se jeden z nich znovu načíst. Jasně vidím, že prstem zakrývá původní čárový kód, aby skener omylem nevzal špatný.
Aha, tady je jádro pudla: laxní zaměstnanec nepřelepil původní kód, takže při markování pokladna načetla právě ten.
Poděkuju a myslím si, že je hotovo. Jenže není. Dotyčná prodavačka má zjevně potřebu si na někom „smlsnout“ a hned mi dává sežrat, že prý neumím skenovat zboží — když je tam žlutá samolepka, musím přece načítat kód na ní! A pokud na tyhle pokladny nestačím, mám prý chodit k těm klasickým.
No a to už je na mě trochu moc.
Na shledanou
Někdo nepřelepí původní kód, nový nalepí těsně vedle něj a po mně se bude vozit, že neumím markovat zboží? Že jsem údajně nepřelepila kód prstem? To tedy ne.
Zkouším se obhájit, že chyba není na mé straně — prý je.
Dobrá, na to nemám nervy: končím. Řeknu „na shledanou“ a odcházím. Na výzvu, že tam mám celý nákup, reaguju: zaplacený není, tudíž to není můj problém, a ať si to obsluha vyřeší sama.
Ze sebe hlupačku dělat nenechám — obzvlášť ne kvůli někomu, kdo si během pracovní doby léčí mindráky na zákaznících.
