Článek
Na mém seznamu věcí, kterým se chci vyhnout, bude na prvním místě úřad. Je úplně jedno jaký to je. Za svůj život jsem jich navštívila několik a všude je to stejné. Jsou to budovy, kanceláře, kde logický přístup nemá své místo. Jakákoliv iniciativa, přemýšlení, je omezeno na lejstra, formuláře a razítka. Jakmile potřebujete něco trochu jiného, je tu problém.
Vy na to koukáte denně
Digitalizace pokulhává, návštěvy úřadů jsou v mnoha věcech pořád nezbytné. I když jsem si letos zvládla sama naklikat daňové přiznání, stále se v mém životě objevují věci, kvůli kterým musím na úřad. A ne, nejde říct paní za přepážkou co mám za problém, co mám za životní situaci a ona ji vyřeší.
Prvotním kontaktem je vždy vyplněné lejstro. Mám pocit, že to je na úřadech úplně na všechno. Bez něho nelze udělat nic. I já jedno dostávám. Sekci s osobními údaji vyplňuji na první dobrou, jak by také ne. Ale u ostatních sekcí tápu. Vůbec nechápu formulované dotazy, výzvy, nebo odpovědi. Vidím ten formulář poprvé v životě, patrně i naposledy. Nevím, co s ním. Úřednice ho vidí denně, desetkrát, dvacetkrát. Zná ho jako své boty, má k němu školení, metodiku. Ale co já?
Promiňte, já nevím
Vracím se za úřednicí, mám vyplněné jen své údaje. Přiznávám, že nevím. Chyba! Ukázala jsem slabost, úřednice využívá svého postavení. Je lovec, já kořist. Přesto, že je v práci, mi dává jasně najevo, jak ji obtěžuji. A ona dává najevo mě, že musím být úplně blbá, když nezvládnu vyplnit formulář.
Ne, nezvládnu, přiznávám
Vzdávám to, přijímám svou roli ponížené návštěvnice úřadu. Jsem neschopná, hloupá, neumím vyplnit formulář, který vidím poprvé v životě a který z poloviny nechápu. Zmůžu se jenom na opakování toho, proč tam jsem a co potřebuji. Paní za přepážkou mě neochotně vede, říká, co mám zaškrtnout, kde, co vyplnit. Dílo se podařilo. Formulář je vyplněn.
Teď čekám, že to lejstro, které jsem vyplnila ručně, paní naťuká do počítače Zamýšlím se, proboha, to nemohla informace zadávat napřímo, rovnou? Zapomínám, jsem na úřadě, tady to má jinou logiku…
