Článek
Ráda vzpomínám na to, jak jsem jako malá holka milovala poutě. Ne, nebudu se tu rozepisovat o tom, jak atrakce stály pár korun, protože v té doby byly úplně jiné výplaty. Zároveň ale nedokážu dost dobře posoudit, zda současné ceny atrakcí nejsou už přes čáru. Mně totiž připadá, že jsou. Alespoň podle toho, co se nám povedlo za pouhou půlhodinu na pouti utratit.
S celou rodinou
Jít sama, s partou přátel, není to tak hrozné, protože platím jen sama za sebe. Ale když jde celá rodina, musíme ze společného rozpočtu platit za všechny 4. Tedy za dva dospělé a dvě děti. A že to není zrovna levná věc, jsem se přesvědčila nedávno. Poblíž, v malé vísce, byla taková příjemná, komorní pouť. Žádné obrovské atrakce, jenom populární klasika. Tak jsme vyrazili. A již vím, že jsme si pro tento účel měli z bankomatu vybrat více.
Co a za kolik?
Začali jsme zvolna, dětským kolotočem, který vyšel na 60 Kč. Tuhle částku chtěli světští za jedno dítě, za pár minut jízdy. Když kolotoč skončil, následovat podobný šlágr ve formě dětského vláčku. Za stejnou cenu. Během pár minut jsme byli minus 240 Kč. A abychom z pouti něco měli i my dospělí, rozhodli jsme se pro autodrom. Ten se neplatil za osobu, ale autíčko. Každý jsme popadli jedno dítě, zaplatili dvakrát 130 Kč a sedli do autíček. Pár minut se vozili v poměrně nahuštěném prostoru. A při slézání jsme zjistili, že už jsme na pouti za rovnou pětistovku.
A protože provozovatel malé horské dráhy lákal na prodlouženou jízdu, neodolali jsme. Ale měli jsme, protože za každou osobu včetně dítěte jsme zaplatili 100 Kč. Najednou bylo 900 Kč fuč. A to byl před námi ještě skákací hrad, kde si majitel řekl pade za každé dítě. A tisícovka byla za půl hodiny pryč. K tomu ještě připočítám nějaký ten perník, turecký med, klobásu, piva, cukrovou vatu a zaokrouhluji návštěvu pouti na 1 500 Kč. A že bychom si ji nějak extra za tu necelou hodinku užili? To se říct nedá.
Arogantně a bez lístku
Snad by mi ani nevadilo tolik peněz dát, kdybych viděla, že je za co. Ale atrakce nevypadaly v nejlepší kondici. Obsluha také nepatřila k nejpříjemnějším. Vypadalo to, jako bychom my, návštěvníci, kteří jim dávají nemalé peníze, byli jenom na obtíž. A lístek, účtenka za uskutečněnou zábavu na atrakcích, nebo za jídlo a pití? Ani jedna.
Takže si začínám říkat, zda nedat tuzemským světským sbohem a místo toho vyrazit do nějakého zábavního parku za naše hranice. Zda dáme za celou rodinu pár tisíc, výměnou za to, že si na atrakcích můžeme užívat od rána do večera. Tady jsme měli za dvojku zkrámováno po půl hodině. No, stálo to snad za to? Za mě moc ne. Ale samozřejmě, nikdo mě nenutil tam chodit.
