Článek
Každý máme nějakou tu první, školní lásku. U mě to byl můj spolužák Lukáš. No, jak asi tušíte, nedopadlo to tak jako spousta prvních lásek. A taky musím říct, že jsme se dlouho neviděli. Až nyní jsme se po několika letech náhodně potkali na ulici. Slovo dalo slovo a protože jsme měli oba trochu času, šli jsme na kávu.
Popovídali jsme si
Na kávu mě pozval a já přijala. Zalezli jsme do nedaleké kavárny a povídali jsme si. Bylo to fajn setkání, líbilo se mi to a klidně bych s ním zase na kávu někdy někam vyrazila. Když jsme měli dopito a koukli na hodinky, požádal Lukáš personál, že zaplatíme. Chtěla jsem si zaplatit za sebe, ale on trval na tom, že mě pozval, že to zaplatí. Dobře, děkuji, tak další káva bude na mě, řekla jsem mu. Což pochopil správně — že se klidně zase někdy můžeme vidět. Však proč ne: neviděli jsme se dlouho a máme hodně co probrat ještě. A je mi stále sympatický.
Zaplatím, prosím
Požádal obsluhu o účet, ta ho přinesla s dotazem, zda bude platit hotově, nebo kartou. „Ani jeden způsob,“ řekl Lukáš. Obsluha se usmála, patrně čekala, že je to jeden z těch klasických vtípků, co hosté mají, o tom, že nechtějí zaplatit. Však z práce jich znám spoustu. Ale on to myslel vážně — on skutečně neměl v plánu platit ani kartou, ani penězi. Vytáhl něco jiného.
Stravenky berete?
Vytáhl z peněženky štus pomačkaných stravenek, ukázal je slečně a ptal se, jestli tyhle berou. Ona, očividně brigádnice, se šla nejprve zeptat a poté se vrátila s informací, že tedy ano. „A kolik na ně vracíte?“ ptal se Lukáš. Zase nevěděla, zase to šla zjistit a prý se na stravenky v jejich podniku nevrací.
A začalo peklo. Lukáš začal počítat, hledat stravenky odpovídající hodnoty, aby se částkou co nejvíce přiblížil naší útratě za kávu a malý zákusek. Potom začal lovit mince, aby účet dorovnal na odpovídající částku. A jako grand nechal krásné dvě koruny dýško. Já v tu chvíli myslela, že se hanbou propadnu. Nejlíp bych tam vůbec nebyla — dělala bych, že ho neznám.
Tak příště
Venku jsme se rozloučili a Lukáš navrhl, že se uvidíme příště, že si napíšeme. Kývla jsem, i když jsem věděla, že žádné příště nebude. Moje první láska se v kavárně chová jako buran. S takovým člověkem opravdu nemám sebemenší zájem kamkoliv chodit.
