Článek
Myslela jsem, že různé šílené nápady mívají lidé hlavně v mládí. Ale opak je pravdou. Někteří se i ve stáří rozhodnou udělat něco, co se zcela vymyká jejich dosavadnímu způsobu života. Příkladem jsou moji rodiče, tedy prarodiče našich dětí. Ti se usmysleli, že by chtěli strávit stáří někde jižněji, kde je přece jen teplejší a příznivější klima.
Nejprve jsem si myslela, že jde jen o plány na delší dovolenou. Jenže pak z nich vylezlo, že by prodali svůj byt (nebo dům) a koupili si bydlení tam – na jihu. V první chvíli mě to pobavilo. Představa, že moji rodiče, kteří se domluví maximálně troškou ruštiny ze školy, kupují někde v zahraničí nemovitost a žijí v prostředí, kde se nedomluví, mi přišla zkrátka úsměvná. Vymlouvat jsem jim to nechtěla – pořád jsem věřila, že je to jen spontánní nápad, který je do pár dnů či týdnů přejde.
Myslíme to vážně!
Jenže několik týdnů uběhlo a oni si to nerozmysleli. Dokonce už aktivně pátrali po vhodném místě, kde by se usadili a koupili nemovitost. To už se pro mě stalo problémem. Ne, že bych jim nepřála příjemné stáří někde u moře, ale byli možná trochu zaslepení vidinou teplého klimatu a neuvědomovali si všechny následky. Bydlení v zahraničí totiž znamená i výrazné odloučení od rodiny, známých a přátel.
Teď to k sobě máme necelých 50 kilometrů. Upřímně, ani tak se nenavštěvujeme nijak intenzivně. Zlepšilo se to až s příchodem vnoučat, na která prarodiče ochotně dohlížejí. Jenže o tohle bychom zřejmě přišli. Teď jsou do hodiny u nás, ale kdyby najednou bydleli o 1 500 kilometrů dál? Spoléhat jen na telefony a videohovory? To asi ne.
Tak já vám to spočítám
Když běžné argumenty nezabíraly, vzala jsem tužku a papír a spočítala jim, jak by to vypadalo s návštěvami vnoučat, kdyby se přece jen odstěhovali. Kolik by stálo dojet autem, jak dlouho by to trvalo, jak drahé by byly letenky. Stejně tak, kolik by stálo, kdyby přijeli oni k nám nebo my k nim. A ta čísla nebyla zrovna malá. Desítky hodin strávených v autě, tisícovky korun na osobu za jednu cestu. A to jsem vycházela z toho, že bychom se vídali spíš výjimečně, třeba jen jednou do měsíce. Co kdyby chtěli častější návštěvy? Stačí ta čísla vynásobit dvěma.
A bylo po nápadu
Celkový součet výdajů na cestování zabral. Byl to stěžejní argument, na který slyšeli. Uvědomili si, že se vlastně od rodiny a přátel úplně odstřihnout nechtějí. A kdyby si chtěli i nadále udržet stejnou frekvenci setkání, znamenalo by to obrovské náklady časové i finanční. Jen jim to předtím nedošlo.
Vždyť i bydlet 150 kilometrů daleko bývá někdy komplikace. A co teprve, když je to desetkrát tolik. Sen o domečku u moře zní sice skvěle, ale opravdu ho někdo vymění za veškeré své sociální vazby? Opravdu opustí všechny přátele a bude je vídat třeba jen jednou dvakrát ročně, protože častější návštěvy už nejsou ekonomicky ani časově únosné? Podle mě ne.
