Článek
Elektrokoloběžky ve městech? Za mě je to naprosto skvělá věc, díky které se můžu poměrně rychle a pohodlně přesunout z místa na místo. Je to jednodušší než jet autem, protože nemusím řešit parkování. Je to rychlejší než MHD, protože nemusím řešit jízdní řády. A cena? No, jak kdy, ale benefity převládají. Proto moc nechápu názory, že by se koloběžky měly zakázat.
Dojíždím a parkuji
Moje poslední jízda ale byla spojena s celkem nepříjemným zážitkem. Dojíždím na místo, kam potřebuji, sesedám z koloběžky, parkuji ji na určeném místě. Toho si všímá muž, který stojí opodál. Koloběžku postavím na stojánek, vezmu telefon, vyfotím ji, jak po mně vyžaduje aplikace. A je hotovo, chystám se odejít. Ale nejde to. V tu chvíli ke mně přistoupí muž a spustí svůj monolog.
Měla byste se stydět
Je to jeden z těch, co jsou prostě naštvaní na celý svět, na své okolí, na všechno, co se kolem něho děje. Hned ke mně přistoupí a říká mi, že bych se měla stydět. Že ty koloběžky jenom ohrožují lidi, že se všude motají a že jsou zhoubou města. A že na nich jezdí jenom… no, tohle slovíčko si radši nechám pro sebe. Na závěr dodal, že doufá, že je město co nejdřív zruší a bude konečně klid.
Hned jsem opáčila, že za nic z toho, co vyjmenoval, přece nemůže ta koloběžka, ale ten, kdo si ji půjčí. A provozovatel, že to toleruje a akceptuje. Jak si mohl všimnout, já jsem přijela po silnici, tak jak se na ní jezdit má. A parkuji ji přesně do určené zóny, tak jak se má, aby prostě nikde nikomu nepřekážela. Na to odvětil jen to, že jsme všichni stejní a že ho to nezajímá.
Dejte mi telefon
S argumenty to na tohoto pána nepůjde, tak jsem usoudila, že nejlepší bude si z něho udělat trochu legraci. A říkám mu: „Dejte mi svůj telefon, za hodinu vám zavolám.“ On se na mě nechápavě podíval — co jako chci a proč? Tak mu říkám: „Chtěla jsem jet zpět na koloběžce, ale máte s tím problém, tak mi dejte telefon. Až budu mít vše vyřízeno, brnknu vám a jistě mě vyzvednete autem a ty dva kilometry mě zavezete. Jako bojovník proti koloběžkám to uděláte jistě rád a ochotně, ne?“
A jeho odpověď? Vlastně žádná nebyla. Nějaké to „nooo, jááá“, potom se asi třikrát zakoktal a nevěděl, co říkat. Tak jsem se na něj usmála s tím, že já zpět radši pojedu na té koloběžce, že to bude jistě pohodlnější, jistější a hlavně bezpečnější než s ním. A on? Nic, radši couval pryč, hrdina.
