Přijeli jsme z tuzemské dovolené a mám jasno: do České republiky už nikdy

Kam vyrazit, když máte týden volna? Možností je nepřeberně mnoho. Můžete zamířit do zahraničí, nebo si užít krás naší země. My se nakonec rozhodli pro Česko a těšili jsme se, jak si týdenní dovolenou skvěle užijeme. Po návratu však přišlo smutné rozčarování s jasným výsledkem: do České republiky už nikdy.

Vždycky jsem žila aktivně a chtěla jsem za život něco poznat. Nevím, jestli mám procestováno mnoho nebo málo, ale jezdila jsem lyžovat do Alp, relaxovat do přímořských resortů a také jsem poznávala památky i přírodu „na vlastní pěst“. Vždycky jsem na konci pobytu zhodnotila, zda daná dovolená stála za to a jestli poměr cena/výkon byl adekvátní. Zkrátka zda jsem za své peníze dostala to, co jsem očekávala.

Nechtěli jsme strávit dovolenou sezením na jednom místě, takže jsme se rozhodli pro týdenní aktivní dovolenou. Chtěli jsme vyzkoušet všechna lákadla, která naše země nabízí: během sedmi dnů projet několik míst, ubytovat se v místních hotelech, navštívit památky a zajímavé turistické cíle, zalyžovat si, zajít do aquaparku… Zkrátka jsme plánovali, že celý týden budeme něco dělat a zábavně i aktivně žít. Takový byl náš plán.

Ten ale začal nabírat trhliny už v okamžiku, kdy jsme si rezervovali hotely. Nemám nic proti tomu, aby hoteliér vydělal, ale chtít za dvoulůžkový pokoj se snídaní ve tříhvězdičkovém hotelu přes dva tisíce korun za noc (a to ještě ve všední den) mi přišlo poněkud přehnané.
Další rozčarování přišlo, když jsme kupovali online vstupenky do aquaparku nebo lyžařské permice. I tady cena připomínala „drahotu“, zvlášť s ohledem na to, co za ni člověk dostane. Ale nedalo se nic dělat – všechno bylo naplánované, tak jsme vyrazili.

Čekali jsme, že za ty peníze se k nám budou chovat jako k hostům, a ne jako k obtěžující rodině, která má tu drzost ve všední den cestovat, zatímco personál musí pracovat. Žádné vřelé přivítání v hotelu, žádná zvláštní vstřícnost u obsluhy v aquaparku. Podobné to bylo, i když jsme se někde zastavili na oběd či večeři.

Doslova socialismus v kapitalismu. Kdo pamatuje dřívější dobu, jistě si vzpomene na všudypřítomný nepříjemný, znuděný až arogantní personál. Až na pár světlých výjimek to teď nebylo jiné – jen s tím rozdílem, že v porovnání se „socíkem“ jsou ceny úplně někde jinde. A to „hodně“ jinde.

Nakonec jsme si týden jakž takž užili, prostě jsme se rozhodli ignorovat negativa, povznést se nad to a nevyvolávat konflikty. Po příjezdu jsme se však shodli, že do České republiky už nikdy.

Nevím, jestli je v některých lidech pořád zakořeněno to socialistické chování, nebo jestli spíš závidí, že někdo cestuje ve všední den a oni ne. Anebo mnozí zaměstnanci nepochopili, jak funguje cestovní ruch a že hosté jim vlastně platí mzdu. Neříkám, že v zahraničí je vždycky všechno růžové, ale nikdy jsem tam neměla pocit, že bych někoho obtěžovala nebo že by mě chtěl prvoplánově natáhnout. Tady jsem si tak ale připadala skoro všude.