Článek
Chybí mladým lidem vojna? Nemyslím si. Pravda, sice jsem na ní nebyla, ale můj manžel o ní nijak lichotivě nemluví. Rozhodně z jeho vyprávění nemám pocit, že by mu roky na ní něco pozitivního přinesly. A když se okrajově dotkne nesmyslné buzerace a dokonce šikany, mám pocit, že něco podobného bylo, je a bude spíš na škodu.
Máme profesionální armádu
Ráda bych připomněla, že v České republice máme profesionální armádu. Kdo má zájem být vojákem, má možnost. Stačí splnit všechny podmínky a dveře do zelené uniformy jsou otevřené. A pokud by někdy mé děti chtěly stát se profesionálními vojáky, nebudu jim v tom bránit. Je to jejich rozhodnutí, jejich sen, jejich volba. Ale povinná volba pro všechny? Tady jsem jako matka kategoricky proti.
K čemu vojna?
Z hlediska určité bojové přípravy vojna k něčemu bude. Vzhledem k tomu, že se celkem nedaleko našich hranic aktivně chrastí se zbraněmi, může být v tomto směru vojenský výcvik pozitivem. Když už by snad nastala povinná mobilizace, bude člověk alespoň trochu teoreticky a prakticky připravený, než když stáhnou úplného amatéra z ulice.
Ale další význam vojny? Naprosto nulový. Že se tam snad mladí muži naučí disciplíně, respektu, nebo samostatnosti? Pěkný blábol. Naučí se tam maximálně odporu k autoritám.
Na výchovu je rodina
Zastánce povinné volny bych ráda upozornila, že od výchovy tu není stát. Není to ani základní škola, ani povinná vojenská služba, po které někteří touží. Vychovat normálního, samostatného, slušného, odpovědného chlapa, který se ve světe neztratí, nemá nějaký zelený mozek s frčkami. Tohle se má dít v rodině. Od toho je otec a matka.
Pokud selže rodina, žádná povinná vojna to stejně nenahradí. A tohle je důvod, proč bych pro povinnou vojnu nikdy nebyla. Své děti vychovám dobře a správně. Povinná vojna by pro ně byly jen ztracené roky života. Kdo ji prosazuje, kvůli tomu že dělá z kluků chlapy, měl by začít hledat problémy ve své výchově.
