Proč nechci nikdy být jako moje matka

Být matkou není lehké. Když se ženě narodí první dítě, je to podobné, jako když neplavce hodíte do vody. Můžete o tom mít teoreticky nastudováno mnoho, ale málokdy se teorie setkává s praxi. A tak stejně, jako si v té vodě vzpomenete na trochu teorie a potom se budete držet nad vodou, jak to jenom půjde, tak si na pár pouček vzpomenete při výchově dítěte a zbytek stejně uděláte tak, jak to cítíte. Ale je to správně?

Na své dětství si rozhodně nemohu stěžovat. Ale bohužel mamince více než na mé spokojenosti záleželo na tom, co o ní řeknou ostatní. Tedy zda je nebo není správnou matkou. Já to mám nyní tak, že to prostě cítím sama v sobě. Že poznám, když něco dělám správně a mé děti jsou spokojené. Moje maminka to měla jinak. Ta se až příliš ohlížela na okolí. Nechtěla, aby mělo sebemenší záminku ke kritice. A tomu byla přizpůsobena celá výchova a celé mé dětství.

Musela jsem prostě být dokonalé dítě. Takové, o kterém se říká, že je správně vychované. To byl cíl mé matky, aby si okolí říkalo, jak dokonalou dceru má. To pro ni pochopitelně byla ta hlavní pocta. Moje dětství bylo plné pravidel, která se prostě musela dodržovat. Nejenom venku, na veřejnosti, ale i doma, protože kvalitu vychování pochopitelně hodnotili i sousedé, kteří slyšeli vše, co se děje v našem bytě nebo na chodbě.

Ne, neměla jsem bezstarostné dětství. To si představuji v kontextu toho, že mohu být spontánní. Že mohu dát naplno průchod svým dětským emocím a dětským nápadům. Ale bohužel. Vše bylo uzpůsobeno pravidlům a cokoliv z nich jenom mírně vybočovalo, bylo špatně. Cokoliv jsem udělala sama a nevyhovovalo to nárokům mé matky, bylo zkritizováno. V mém dětství nebyla žádná spontánnost, vše bylo spoutané pravidly a dá se říct, že bodovým ohodnocením. Vše muselo být správné, nejlepší.

Nic proti podobnému stylu výchovy. Řád a důslednost je ve výchově správná věc, ale nic se nemá přehánět. Ze svého dětství jsem si do dospělosti přenesla především nerozhodnost. Ne proto, že bych nevěděla, jak něco udělat. Ale nevím, co má být nejvíc správně. Ať udělám cokoliv, mám v hlavě měřítka své matky o tom, zda něco, co jsem právě udělala, bylo to nejlepší. Zda to bylo správné. A hlavně, co by na to řekli lidi?

Vím, že nechci, aby to stejné měly v hlavách moje dvě děti. Důslednost a řád je samozřejmostí. Ale k tomu bude vždy patřit i spontánnost a tolerance. Bez ohledu na to, co si myslí lidé. Ať si klidně vezme ven to pokydané tričko, když se mu líbí a má náladu ho nosit. Klidně ať si v obchodě sám vybere, na co má zrovna chuť. A že si chce sundat ponožky a proběhnout se bos v trávě? No a? V nejhorším ho píchne včela nebo si šlápne do nadílky nevychovaného pejskaře. Ani s jedním se svět nezboří. Důležité je že si mohl udělat, co chtěl. A ono to bylo správně. Vždy to bude správně!