„Radši bydlet pod mostem než jít po rozchodu k rodičům,“ divím se kamarádce

Lidé se mohou rozejít nebo rozvést v jakémkoli věku. Je jasné, že když se to stane mladým lidem, kteří prožívají svou první lásku a zkoušejí první bydlení, jejich kroky budou směřovat – jak jinak – k rodičům. Ale co když se tohle stane o mnoho let později? V době, kdy vám táhne na čtyřicet? Kam půjdete po rozchodu? Taky k rodičům?

K napsání tohoto zamyšlení mě dohnala, respektive doslova vyprovokovala, moje kamarádka. Rozešla se se svým přítelem, a protože bydleli v jeho bytě, musela si najít jiné bydlení. A co udělala? Přestěhovala se ke svým rodičům. Ne na pár dní nebo týdnů, než si něco najde, ale natrvalo. V jejich bytě obsadila jeden pokoj a sdílí s nimi koupelnu a kuchyni. A mluví o tom jako o naprosto běžné, normální věci. A já se ptám: je opravdu normální se ve skoro 40 letech nastěhovat k rodičům? Kde jsou ty vlastní nohy?

Když se ohlédnu zpět na svá mladá léta, byl „mama hotel“ prostě skvělý. Člověk sice musel snést nějaké ty rady do života, musel se účastnit domácích prací, ale jinak se nemusel o nic starat. Všude bylo uklizeno, prádlo vyprané, jídlo navařené, lednice plná. Za pár korun, kterými člověk přispíval na domácnost, měl veškerý komfort.

Že bych se do něčeho takového vrátila i teď? Z čistě praktického hlediska bych odpověděla jasně – samozřejmě že ano. Ale zároveň si uvědomuji, že jsem už dospělá, samostatná žena. A že mým rodičům je šedesát a chtějí mít svůj klid. Nechtějí se znovu starat o své dítě. Ale jak vidím na své kamarádce, každý to má nastavené trochu jinak.

Pochopila bych, kdyby má kamarádka nevedla žádný společensko-kulturní život. Kdyby po práci přišla domů a tam zůstávala až do druhého dne, kdy zase půjde do práce. Jenže ona žije, je společenská, má ráda zábavu. Večeře, bar, divadlo, kino – nic z toho jí není cizí. Moc jsem si nedokázala představit, jak ve skoro čtyřiceti letech přijde po půlnoci s lehkou opicí domů k rodičům. Nedej bože, kdyby si ještě přivedla nějakou známost, jak se říká, na čaj nebo „ukázat sbírku motýlů“.

Každý ať jedná dle svého gusta a uvážení. Ale já bych po rozchodu ke svým rodičům nešla nikdy v životě. A to s nimi mám skvělý vztah. Už ale nejsem dítě, které je potřeba vychovávat a dohlížet na něj. Každý máme svůj život, své aktivity, své zájmy. Společným bydlením bychom je vzájemně jen narušovali.

Jak říkám: „Radši bydlet pod mostem než po rozchodu k rodičům.“ A myslím to vážně. Ano, nájem něco stojí, odměna realitce, kauce – může to být i několik desítek tisíc. Ale ve čtyřiceti letech snad člověk nežije z ruky do úst, aby neměl nějaké peníze našetřené. Třeba na dovolenou, a v případě rozchodu právě na řešení jiného bydlení. Já jsem připravená, ale samozřejmě doufám, že to nikdy nebudu muset řešit.