Článek
Jestli bude moje cesta autem bezpečná, neovlivním jenom já; je to také věc náhody. Nikdy nevím, koho potkám, na koho narazím. Může to být někdo mladý, může to být někdo opilý, pod vlivem drog, stejně jako to může být i senior, který by za volantem neměl dávno co dělat. A ne, tenhle text není zaměřený proti nim. Pokud jsou svěží, zdatní, mají přehled a postřeh, klidně ať řídí. Ale co ti, kteří takoví nejsou?
Moje babička pořád jezdí
Bavím se s kamarádkou o tom, jak je to v dnešní době na silnicích nebezpečné. A že se opravdu člověk někdy bojí vyjet. Potvrdila mi moje slova a s nimi dodala, že se prý bojí i o svou babičku. „Myslíš tu, kterou znám?“ zeptala jsem se opatrně. A prý ano, prý ona pořád jezdí, má starší auto a díky němu se dostane na nákup, k doktorovi nebo třeba na návštěvu ke své známé.
Já, když jsem to slyšela, málem jsem upadla do mdlob. Tu paní totiž znám, bude jí skoro 80 let a že by byla v nějaké dobré fyzické a mentální kondici, to se říct nedá. Netušila jsem, že má řidičák a že řídí. A jak vidím, tak ano – skutečně. Jak je tohle možné?
Nemá za volantem co dělat
Ano, vadí mi mladí, vadí mi agresivní, vadí mi lidé pod vlivem návykových látek. A stejně tak mi vadí i staří, zmatení senioři, u kterých člověk neví, co může být. A tak jsem jí i naplno řekla, že ona prostě nemá za volantem co dělat. Že když nemá soudnost ona, měl by ji mít alespoň její doktor. A když ji nemá ani on, měl by mít soudnost zbytek rodiny. A měl by jí sebrat řidičák a klidně i klíčky od auta.
Je to v zájmu všech – v jejím vlastním, v zájmu celé rodiny i všech ostatních účastníků silničního provozu. Je úplně jedno, jestli jede 2 kilometry do obchodu nebo 20 kilometrů za příbuznými. Stát se může kdekoli cokoli. A protože ji znám, tak vím, že ta by za volantem opravdu neměla co dělat.
A jak se tam dostane
Čekala jsem, že to kamarádka moc dobře neponese, že se naštve. A taky že ano. A hned začala argumentovat tím, jak se má asi její babička dostat do obchodu, jak se má dostat třeba k lékaři? A já se na ni jenom podívala a zakroutila hlavou.
To se o ni hezky staráte, to k ní tedy máte úctu. Vychovala vlastní děti, hlídala a pomáhala s vnoučaty. A vděk je ten, že ji necháte riskovat život v autě? To jste tedy pěkná rodinka. Myslím, že nejlepším řešením by bylo odvděčit se jí za celý život tím, že ji prostě budete vozit. Ano, přijdete o nějaký volný čas, možná si budete muset brát v práci volno, budete mít komplikovanější život. Ale nepustíte na silnice nebezpečného člověka a hlavně ukážete, jak ji máte rádi.
Po tomhle argumentu se rozčílila ještě víc. „Prý si to mám tedy zkusit sama, když jsem tak chytrá.“ Odpověděla jsem jí, že naše rodina své staré prarodiče vozí, že vše, co jsem řekla, je má osobní zkušenost. No, a bylo po debatě.
