Článek
Dáváte v restauracích dýško? Já ano, obvykle se snažím držet hranice kolem deseti procent, podle toho, jak jsem byla s obsluhou spokojená. Ale už se mi párkrát stalo, že jsem ho nedala – jednoduše proto, že jsem spokojená nebyla. Na rovinu jsem to řekla jako zpětnou vazbu: dýško nedávám proto, že bych byla držgrešle, ale proto, že prostě nebylo za co. Z tohoto pohledu to opravdu není povinnost, ale odměna, a když si ji někdo nezaslouží, ať se nediví.
Většina lidí dává
V restauracích však nejsem jen hostem – také tam pracuji – a ze své pozice můžu říct, že hosté většinou dýška dávají. Občas se najde někdo, kdo ne. Nevadí mi to; je to jeho věc, dýško samozřejmě povinné není. A klidně ať mi rovnou řekne, že má takové zásady – to je v pořádku. Nejsem ta, která by si tringelt nějak vynucovala. Pokud jsou hosté spokojeni, ať dají, nebo ať mě pochválí a nedají – obojí je v pořádku. Ale trapné průpovídky a narážky na můj plat? To opravdu není na místě.
Řekněte si šéfovi o vyšší plat, dýško bude nula
Narážím na chování jednoho z posledních hostů, který se u nás dobře najedl, napil a pak požádal o placení – kartou. Vyjela jsem účet z kasy, přinesla ke stolu terminál s připravenou částkou a zeptala se, zda mám přidat dýško a v jaké výši. Náš terminál tuhle vymoženost umožňuje, což má výhodu i v tom, že dýška nezůstávají majiteli, ale dostáváme je my. Reakce hosta mě však docela zaskočila.
„Řekněte si šéfovi o vyšší plat, dýško bude nula,“ odvětil. Koukala jsem na něj trochu vyjeveně, stiskla nulu a položila terminál na stůl, aby mohl přiložit kartu. V hlavě jsem si znovu přehrávala, co se vlastně stalo. Ne, o žádné dýško jsem ho neprosila, nežádala, nijak nenaznačovala, že má něco dát. Jen mě terminál vyzval k vyplnění částky dýška, takže jsem se normálně zeptala, zda nějaké mám nebo nemám zadat. O tom, jaký mám plat a jak velký podíl na něm mají dýška, jsem se rozhodně nezmiňovala – proč asi?
Co z toho má?
Je mi úplně jedno, jestli mi host dýško dá a kolik, nebo jestli nedá nic. Je to jen jeho věc, povinnost to není. Mám normální plat; dýška jsou příjemným přilepšením, ale když je nedostanu, svět se mi vážně nezboří. Nejsem taková, abych si je vynucovala, nebo abych poučovala hosty, co je v hospodách zvykem. Ostatně, existuje spousta míst, kde někteří dýško dávají a já ne – protože to považuji za zbytečné, někde dokonce za hloupost, zvlášť když mě tam už nikdy neuvidí a nepotřebuji si budovat vztah.
Ptám se jen proto, abych na terminálu jednoznačně nastavila, jak velká je útrata a jak velký je případný tringelt. Když je to nula, klidně zadají nulu. Host v mých očích nijak neklesne, pokud dýško nedává – to je v pořádku. Klesne ale ten, kdo má podivné poznámky o výši mého platu a cítí se jako hrdina, že mi to kvůli naprosto normální, neutrální otázce takhle „natřel“. No – co z toho má?
