Článek
Zažíváme to na dovolené každý rok. Lidé nabíhají brzy ráno k bazénu i na pláž, aby tam na lehátka položili svoje ručníky. Je to proto, aby si rezervovali ta nejlepší místa. Potom jdou možná ještě spát, poté na snídani, následně kdo ví kam. No a možná se tam nakonec přijdou na půl hodinky podívat, osvěží se ve vodě, chvíli poleží na lehátku a potom zase jdou.
Že to nechápete, že tomu nerozumíte? No, já také ne. Ale je to běžná věc. Vidíme to každý rok, jak u bazénu nebo na pláži bývají rezervovaná lehátka a na nich nikdo. Za celý den. Večer si jen ti lidé sbalí ručníky a ráno se jejich sprint k nejlepším místům opakuje.
Tak kam půjdeme?
A my? První roky na dovolených jsme prostě hledali volná lehátka. A teď? Kašleme na to, lehneme si tam, kde se nám to líbí, bez ohledu na to, zda tam někdo má, nebo nemá ručník. To se pozná celkem snadno. Lehátka těch, kteří jsou třeba ve vodě nebo jen u baru, poznáte snadno. Je vidět, že tam někdo ležel, seděl, že ti lidé tam mají věci.
To u těch rezervovaných není, tam je obvykle jen úhledně složený suchý ručník. A tak když jdeme k bazénu nebo na pláž, je nám úplně jedno, kolik lidí si tam svůj ručník hodilo a kde až je volno. My k volným nejdeme. Ani na naší poslední dovolené ne. Prostě jsme si vybrali nejlepší místa, partner popadl ty dva ručníky a hodil je k lehátkům na zem. A místa byla naše.
Po třech hodinách přišel muž
První hodina, druhá, třetí. A až potom přišel muž, za zády se svou partnerkou. Zrovna jsme na lehátku relaxovali, když se nad nás postavil a začal česky nadávat, že jsme mu obsadili místa. A hle, také Čech, tak to bude snadná domluva, pomyslela jsem si. Než jsem ale stačila něco říct, manžel vyskočil, sebral ty odhozené ručníky ze země, dal je danému pánovi a popřál mu hodně štěstí v hledání místa. A dodal, že to vypadá, že je to tu samý hulvát, který si lehátka rezervuje ručníkem a pak na nich několik hodin není.
Pána to pochopitelně dopálilo, začal nadávat a začal do mého muže strkat, dožadoval se uvolnění lehátek, která jsou prý jeho — on si tam dal ručník. To už jsem nevydržela já, vyskočila z lehátka, udělala k němu dva kroky, odhodlaná zakročit.
A číst umíte?
Žádnou hádku, násilí ani afekt jsem neměla v plánu. Postavila jsem se před něj, ukázala na ceduli dva metry od nás, která jasně zakazuje rezervace lehátek. A zeptala se ho, jestli umí číst. Než stačil odpovědět, dodala jsem, že jsme snad dospělí lidé a pokud máme problém, bude nejlepší zavolat si manažera hotelu, ať rozsekne, zda je v právu ten, kdo si rezervoval lehátka a hodiny na nich nebyl, nebo ten, kdo si chtěl jenom užít příjemnou zábavu u vody.
A bylo ticho, pán už se na nic nezmohl a se svými ručníky se odkolébal jinam. Pozorovali jsme ho, zda někomu z lehátka vyhodí jeho ručníky, ale nestalo se. Šel na volné. Asi nechtěl, aby někdo ochutnal jeho vlastní medicínu.
