Článek
Známe se z práce, občas spolu zajdeme i na pivo, ale u něj doma jsem ještě nikdy nebyla. Můj kamarád Luděk nás ale už několikrát zval. Má dvě děti, které vídá každý druhý víkend. A dlouho mi nabízel, že můžu vzít ty svoje a stavit se. Že pokecáme, děti si pohrají, že to může být celkem fajn odpoledne. Dlouho jsme to odkládaly, až se nám nakonec povedlo domluvit termín.
Tak v neděli
Domluvily jsme se na neděli odpoledne. Že si dáme doma oběd a pomalu vyrazíme. Ideální plán, těšily jsme se, jak si užijeme zábavu. Oběd jsme doma zhltly, začaly jsme se oblékat a klidnou procházkou jsme vyrazily směrem k Luďkovi.
Asi za 20 minut jsme byly u něj. Tedy před domem, kde bydlí. Je to normální panelák, nic extra výjimečného. Takhle žije spousta lidí a pokud mu to vyhovuje, tak proč ne.
Vítejte
Zvoníme dole na zvonek, v interkomu se ozve Luďkův hlas a taky řev dětí. Hned nám říká, že otevírá dveře a ať jedeme do šestého patra. Nastupujeme do výtahu, vyjíždíme do šestky, vystupujeme. Všechny dveře zavřené, a tak koukáme, kde by mohl Luděk bydlet. Podle jmenovky na dveřích to poznáváme. A tak zaklepeme a během pár vteřin Luděk odpovídá, vítá nás a hned nás zve dovnitř. Jenže já mám problém.
Ne, nejdeme
Jakmile otevřel, vyvalil se na nás na celou chodbu mírný dým a hlavně naprosto nesnesitelný cigaretový zápach.
„Ty doma kouříš?“ zeptala jsem se ho. „Ano,“ odpověděl. „Nemám balkon a přece nebudu kvůli každé cigaretě jezdit z šestky až dolů před barák,“ úplně klidně a normálně mi Luděk odpověděl.
Tak to se nezlob, my k tobě nejdeme. Já bych to snad ještě nějak zkousla, i to smradlavé oblečení bych tolerovala. Ale rozhodně nechci, aby smrad z cigaret a spousta škodlivin vdechovaly moje děti.
Pokud chceš být s námi, obleč se a jdeme ven, nebo někam do herničky. Ale u vás doma v tom smradu prostě nebudeme, byla jsem rázná.
Jaké to bylo
Po několika hodinách, co jsme byly nejdřív venku a potom v kavárně s dětským koutkem, jsme došly domů. A partner se hned ptal, jaké to bylo. Říkám, že dobré — jen jsme u Luďka vůbec nebyly.
Když se ptal proč, odpověděla jsem rázně: protože nikdy v životě nevezmu děti do místnosti, kde někdo kouří. Nejenže jim nechci ničit zdraví, ale už vůbec nechci, aby byly v kontaktu s někým tak bezohledným, kdo si musí zapálit cigaretu i doma.
