Článek
Jsou sousedé, se kterými se vyloženě nemusíme, a potom jsou sousedé, se kterými jsme v pohodě. Zdravíme se, prohodíme společně i pár slov. Ale když to začne přerůstat v nějaké kamarádství, začínáme být na pozoru. Jako v případě pana Dvořáka, se kterým jsme měli, řekněme, neutrální vztah. Ale najednou se začalo dít něco trochu divného.
Dáte si ovoce?
Začal se s námi kamarádit tak nějak víc. Z původního pozdravu a pár zdvořilostních vět se stalo to, že se s námi začal mnohem víc vybavovat. A to začalo být pochopitelně i dost podezřelé. Až to vyvrcholilo tím, že se objevil u nás přede dveřmi s košíkem plným ovoce z jeho zahrady. A nabízel nám ho, ať si vezmeme, ať si dáme, že je to pro nás.
No, tak ze zdvořilosti jsme to nejenom vzali, ale také jsme ho pozvali na kávu, pokud chce. A nebylo překvapením, že pan Dvořák chtěl. A tak se uvelebil u nás v obýváku a začali jsme si povídat. No a postupem času jsme pochopili, proč je najednou tak milý.
Já bych potřeboval…
Blížila se schůze SVJ, a to obvykle znamená nejenom vyřešení nějakých klasických formalit, ale i to, že se bude hlasovat o různých požadavcích jednotlivých sousedů. A jeden z nich tam měl na programu i pan Dvořák. A ten potřeboval hlasy—nadpoloviční většiny. Postupně to z něj lezlo, že na společných částech domu si nemůže dělat, co chce. A že to potřebuje schválit.
A tak na nás tak trochu naléhal, zda bychom mu dali hlas, že tedy ano, že s úpravou a montáží nějakých konzolí souhlasíme. A my říkali, že si to rozmyslíme. A to ho v tu chvíli moc nepotěšilo. Asi čekal, že náš hlas bude jistý.
Rozmyslet se
V první řadě mi vadí, že nás tak trochu přišel uplácet a myslí si, že mu za to hned kývneme na cokoli, co bude chtít. S tím mám trochu problém, samozřejmě. No a potom taky chci konkrétně vědět, co plánuje, co potřebuje. Moc jsme se toho nedozvěděli, takže až vyloží vše, tak si to můžeme rozmyslet. Ne, nechceme lidem v ničem bránit, asi mu pro to zvedneme ruku, ale kupovat si takhle hlasy? No, nevím—mně je tohle jednání dost proti srsti.
