Článek
Děti jsou někdy nevyzpytatelné. Jako máma to samozřejmě dobře vím. A člověk si musí dávat pozor na ústa, co řekne. Proč? Protože děti to nejen slyší, ale především je problém v tom, že to následně i říkají. A komu? Komukoli.
Zajímá je vše
Vlastně jsem si všimla jedné věci. Když po nich něco chci, něco je učím, tak vypadají, že je to nezajímá, že je jim to fuk. Ale opačně, to je jiné. To když mi něco ujede, tak se toho samozřejmě hned chytí. Když řeknu na někoho nějakou pomluvu nebo mi ujede nějaké neslušné slovo, jako by věděly, že takhle to není v pořádku, a hned to začnou říkat.
Zase musí být po jejím
A tohle se mi vymstilo před mou tchyní. Byla u nás na návštěvě, děti si s ní hrály, blbnuly a všechno vypadalo skvěle. Až do chvíle, než je napomenula, něco po nich chtěla a trvala na tom, aby bylo po jejím. A já s jejím názorem souhlasila. Ale děcka moc ne, ta si to chtěla dělat po svém. Přišel takový malý konflikt, který bohužel vygradoval.
„No jo, ta babička zase chce, aby bylo po jejím, jako vždy,“ řekl můj starší syn. Tchyně se hned zarazila a ptala se, kde to slyšel. A než jsem syna stačila zastavit a odvést konverzaci jinam, odpověděl jí: „Maminka a tatínek to přece říkají,“ vypadlo z něj. A pak to začalo.
Máte se mnou problém?
Tchyně hned zvedla obočí, podívala se na mě a tázala se: „Máte se mnou problém? Přijde vám normální pomlouvat mě před dětmi?“ Já na to neměla co říct. Ano, byla to pravda. Problém s ní někdy skutečně máme. Vadí nám, že nám pořád něco radí, mluví nám do života.
Pravda, tohle nebyl úplně nejideálnější způsob, jak se to mohla dozvědět — to jsme nevychytali. Ale co už. Teď to ví, tak třeba se její chování změní. Naše určitě — ne vůči ní, ale vůči dětem. Víme, že před nimi opravdu nesmíme říct nic.
