„Tak dýško nedávejte, to je jen vaše věc,“ překvapila jsem hosta u stolu

Dávají se dýška? V USA ano – tam je to dokonce jakási povinnost, protože právě tringelt tvoří výraznou část mzdy každého zaměstnance. V jiných zemích se zase peníze navíc považují za urážku. No a potom jsou země, jako je Česká republika, kde to sice žádná povinnost není, ale někteří to tak trochu očekávají, zejména v případě, kdy je obsluha opravdu perfektní. Potom se mluví o tom, že by host měl něco navíc nechat. Ale opět připomínám: je to spíše nepsané pravidlo, žádná povinnost.

Jak vysoké by takové dýško mělo být? To je otázka – někdo tvrdí, že pět procent, jiný deset, další klidně patnáct či dvacet. A můj názor? Pokud je někdo spokojený a rozhodne se tringelt dát, myslím, že hodnota okolo deseti procent je na poměry České republiky zcela adekvátní. A jestli dá někdo více, méně nebo nic, je to čistě jeho věc. Tak k tomu přistupuji.

S čím se stále častěji setkávám? S předsudky o tom, že my, personál restaurací, dýško přímo vyžadujeme. Jistě, najdou se servírky a číšníci, kteří si ho opravdu vynucují a zastávají názor, že je to nutnost a povinnost. Najdou se i podniky, kde personál není moc dobře placený a lidé na place se bez peněz navíc neobejdou. Ale není to tak vždy a všude.

Když má někdo průpovídky o tom, že zaokrouhluje jen na celé pětikoruny či desetikoruny, nebo že nedává ani korunu, dokážu ho rychle uzemnit – upřímně a hlavně pravdivě. „Tak dýško nedávejte, to je jen vaše věc,“ překvapila jsem hosta u stolu na včerejší směně. Nevím, co sledoval tím, že mi musel do očí sdělit, že ode mne navíc nedostanu ani korunu. Rozhodně ale nečekal, že se k tomu „postavím jako chlap“ a místo nějakého prosení nebo opovržlivých pohledů mu s úsměvem řeknu, že je to v pořádku – dýško není povinnost.

Nevyžaduji ho, neškemrám o něj, ale když ho dostanu, jsem za něj ráda. Když někdo zaokrouhlí na celé desetikoruny, samozřejmě poděkuji. Když někdo zaokrouhlí na celé padesátky nebo stokoruny, beru to jako pěkné ocenění. A když dá někdo oněch deset procent? To pak skáču štěstím bez sebe.

Když jsou u stolu dva, dají si něco k jídlu a nějaké to pivo, chvíli posedí a já dostanu navíc stovku jen za to, že dělám svou práci – kdo by nebyl šťastný a spokojený, že? Mám radost, když mě někdo takhle nad rámec odmění. A když je takových stolů za večer několik, mít k platu pár stovek navíc se přece hodí.

A protože jsem z oboru, dávám v restauracích, barech a bistrech dýška také – minimálně deset procent. A jinde? Tam ne, nevidím důvod. Mimo restaurace to totiž nemá absolutně žádnou tradici, ani to není běžné v zahraničí. Tak proč zavádět nějaké novoty, že? Vždyť to nakonec službu jen zdražuje – a na účtence se to stejně neobjeví.