Článek
Slušné vychování dětí je vizitka každé matky a otce. Ale co je to vlastně slušné vychování? Je to tak, jak to vidíme my sami jako rodiče, nebo tak, jak to vidí ostatní? Myslím, že do naší výchovy by nám nikdo neměl mluvit; nikdo by nám neměl říkat, co je a co není správně. To, že dítě někdy někoho nepozdraví, přece neznamená, že je nevychované.
Také nezdravím každého
Koho zdravím já? Jen toho, koho znám, potkávám častěji nebo kdo mi prodává či poskytuje nějakou službu. Rozhodně nezdravím každého, koho potkám na ulici – to bych nic jiného nedělala. A nikdo se necítí dotčeně; je to normální. Nezdravíme přece úplně každého a je logické, že to nechceme vyžadovat ani po dětech.
Učíme je sice, že dospěláky by zdravit měly, ale zároveň je vedeme k tomu, že to neznamená říkat na ulici každému „Dobrý den“. Samozřejmě – mohou, ale nutné to není. My dospělí to také neděláme, tak proč bychom to měli vyžadovat po dětech? Zdravíme jen tam, kde je to potřeba, a když to tak budou dělat i děti, není na tom nic špatného.
Tak vás nepozdravil, to je toho…
Očividně ale tento můj přístup někomu leží v žaludku. Tak ať si hledí svého. Na dětském hřišti jsem se na lavičce dala do řeči s dámou, zatímco syn běhal všude okolo. Přiběhl, že má žízeň; dala jsem mu napít a on hned zase odběhl. Pro dotyčnou – patrně babičku – to byl problém: prý můj syn není moc vychovaný, když ji nepozdravil.
„Tak vás nepozdravil, to je toho,“ mávla jsem rukou nad výtkou neznámé dámy. Proč by ji taky měl zdravit? Já ji neznala, on také ne – byla to cizí paní na lavičce. Možná ani neviděl, že s ní mluvím. A když se k tomu přidá zápal pro hru, ze které si jen na chvíli odskočí svlažit hrdlo, nebudu mu kazit zábavu tím, že budu vyžadovat pozdrav někoho, koho vidí poprvé v životě a koho už nejspíš nikdy neuvidí. Za ty roky jsem tu dámu viděla poprvé.
Zdrav toho, koho zdravím já
Myslím, že výchova ve stylu „zdrav toho, koho zdravím já“ je nejlepší, jakou mohu zvolit. Když syn neviděl, že bych dotyčnou zdravila, neměl žádný důvod jí říkat „Dobrý den“. Pokud se ona cítí dotčená, prosím. Jestli své vnouče učí, že musí zdravit úplně každého, koho potká, je to její věc.
Řídím se víc svými pocity než radami cizích neznámých dam – a doposud jsem se nesetkala s tím, že by měl někdo problém, když ho moje dítě nepozdravilo. Proč taky, když jsem daného člověka nepozdravila ani já a on mě také ne.
