Článek
Dětské hřiště je místo, kam bych klidně chodívala sedávat i bez dětí. Tolik unikátních lidí, tolik stylů chování, výchovy a pohledů na věc. Tolik překvapení s ohledem na zájem, ale i nezájem o vlastní dítě. Typy rodičů, které můžete potkat na dětském hřišti, jsou opravdu různorodé. Od těch opravdu benevolentních, až po ty opravdu drsné, bohužel. Takoví nechodí pro ránu daleko.
Z donucení
Jsou dny, kdy se mi na dětské hřiště také moc nechce. Můžu být unavená, měla jsem v plánu jinou aktivitu, nebo vím, že je doma potřeba trochu uklidit. Ale nic z toho nejsou věci, které by se nedaly překonat, pokud vaše dítě na hřiště chce. Ostatně, proč mu v tomhle nevyhovět. Sami se zamyslete nad sebou, když něco chcete, kolikrát si to dopřejete a kolikrát ne? Ano, sami sobě si často vyhovíte, tak proč nevyhovět i dítěti?
Ale na dětském hřišti jsou i rodiče, kteří tam jsou opravdu doslova z donucení. Třeba ten tatínek, který přišel se svou dcerou. Vždy, když se na hřišti objeví muž, je to jako zjevení. Zvláště, když se o své děti náležitě stará a poskakuje kolem nich. Tohle ale nebyl ten případ. Tohoto tatínka více zajímal jeho mobilní telefon a krabička cigaret, se kterou co chvíli odcházel mimo prostory dětského hřiště, aby si zapálil.
Běžné hraní
Jeho dcerka byla skvělá. Pobíhala, smála se, zkoušela prolézačky, klouzačky, atrakce. A potom vyrazila na houpačku. Bohužel, stačil jeden špatný pohyb, sklouznutí ruky a stalo se nevyhnutelné. Pád. Zatímco tatínek si pokuřoval za plotem, rychle jsme se k holčičce seběhli. Uff, nic ji nebylo. Leknutí, nějaká ta odřenina, trocha špína. Jinak byla v pořádku. Stačilo pár minut a mohla znovu dovádět. Ale k tomu už nedostala příležitost.
Přišel táta
Mumraje u houpačky si konečně všiml její táta. A přišel zjednat pořádek. Bez jakéhokoliv dotazu na zdravotní stav své dcery ji jednou rukou popadl a druhou začal s fyzickým trestem. Ano, prostě jí nasekal na zadek za to, že spadla z houpačky. Za to, že malé dítě udělalo drobnou chybu a spadlo na houpačce. My jsme reagovaly, ale zbytečně.
Nedbal našich výtek, táhl dceru za ruku ze hřiště se slovy, že „tohle bylo naposledy“. A tahle slova se mi opravdu vryla do paměti, protože doufám, že tuhle situaci jsem opravdu zažila naposledy. Že už nikdy se na hřišti nebo kdekoliv jinde neobjeví podobný hulvát, který vychovává děti mlácením. Radši si nepředstavuji, co se proboha musí dít za zdmi jejich bytu, když tohle tento „muž“ předvede na veřejnosti. Chudák malá slečna. Ale co můžeme v danou chvíli jako cizí osoby dělat…
