„Už vám, sousede, žádnou sůl ani cukr nepůjčím,“ vyhodila jsem nápadníka

Znala jsem to z doby, když jsem byla malá. Občas se u nás stavila sousedka, která potřebovala trochu mouky, cukru nebo soli… I moje maminka občas nezkontrolovala zásoby a musela si zase něco vypůjčit od sousedky. Holt to byla doba, kdy obchody neměly takovou otevírací dobu jako dnes. Když člověku něco chybělo, nemohl prostě sednout do auta a zajet do supermarketu nebo zaběhnout do večerky. Tehdy nezbývala než sousedská výpomoc.

Náš soused se patrně zapomněl v minulosti, protože čas od času přišel s prosbou o trochu cukru, trochu soli, mouky, oleje, strouhanky… Vždycky jsem považovala za slušnost mu vyhovět, zřejmě mu bylo milejší stavit se u nás, než kvůli tomu někam jezdit. Nebylo to nic, co by nás zruinovalo, takže jsem mu zkrátka pomohla v nouzi.

Sice pokaždé tvrdil, že nám to vrátí, třeba v podobě peněz nebo piva, ale zůstalo jen u slibů. Co se dá dělat, nijak jsme tím netrpěli. Brala jsem to jako nutné zlo. Sousedy si člověk nevybere a pořád lepší takový, než aby vedle bydlel alkoholik, násilník, feťák nebo podobná existence.

Pár návštěv se postupně změnilo v pravidelné chození – klidně i jednou, někdy dvakrát týdně. A když jsem si všimla, že se objevuje pouze v době, kdy můj partner není doma a je v práci, začalo mi to být podezřelé. Dokonce jsem z toho měla trochu obavy. Netuším, co si od toho sliboval – možná pozvání na kávu, když jsem sama? Ale u mě měl smůlu. Zaprvé jsem věrná a zadruhé to prostě nebyl můj typ. Takže jsem to jednoho dne musela rázně ukončit.

Když se objevil podruhé v týdnu, zase ve chvíli, kdy jsem byla doma sama, a opět chtěl cukr na oslazení kávy, už jsem to nevydržela. „Už vám, sousede, žádnou sůl ani cukr nepůjčím,“ vyhodila jsem ho a dodala, že nejbližší obchod je zhruba 300 metrů odsud, mají tam otevřeno a on si tam ten cukr na kávu může snadno koupit. A pokud mu chybí i sůl, olej nebo cokoliv dalšího, pořídí si to tam taky.

Nemám nic proti sousedské výpomoci, ale tohle už hraničilo s obtěžováním, nebála bych se to nazvat i stalkingem. Nikdo přece není tak divný, aby mu pořád něco docházelo. Za tím bylo určitě něco jiného. A já jsem ráda, že jsem to uťala.

Pomohlo moje rázné řešení? Ano, pomohlo. Od té doby byl klid. Nevím, jestli přestal sladit kávu, nebo si konečně koupil cukr, ale od chvíle, co jsem ho vyhodila, už se u nás neukázal. A já jsem za to vážně ráda. Nemám nic proti sousedské výpomoci, ale když je za tím očividně něco jiného, je potřeba to zarazit. Lepší pozdě než nikdy. Takže, milý sousede, najděte si jinou sousedku, kterou budete navštěvovat, a třeba vás skutečně na to kafe jednou pozve. Já to nebudu.