Článek
Ve všem je skvělý, jenže jakmile si sedne k jídlu, mám sto chutí od toho stolu okamžitě odejít. Jeho stolování je pro mě občas tak odpudivé, že se mi z něj doslova zvedá žaludek. Došlo to tak daleko, že už raději jíme odděleně než spolu u jednoho stolu. A společný oběd nebo večeře s mými rodiči? To už je úplně vyloučené. Několikrát jsme to zkusili a ostudu, kterou tam stihl udělat, jsem pak rozdýchávala ještě hodně dlouho. Nejhorší na tom je, že se buď neumí změnit, nebo se změnit prostě nechce.
To jeho mlaskání a srkání je k nevydržení
Úplně nejvíc mě na tom ničí zvuky, které jeho jídlo pravidelně doprovázejí. Každé sousto je koncert, o který opravdu nikdo nestojí. Polévky jsem kvůli němu v podstatě přestala vařit, protože sledovat a hlavně poslouchat, jak ji jí, je pro mě za trest.
Pokaždé, když si dá lžíci k puse, začne nepříčetně srkat, jako by bez toho snad ani nedokázal polévku pozřít. A když se tenhle zvuk opakuje s každým soustem, je mi z toho fyzicky nepříjemně. Když ho napomenu, dvě nebo tři lžíce zvládne sníst normálně. Jenže pak se všechno zase vrátí do těch samých odporných kolejí.
Lžíce je pro něj „bagr“ a přesně tak ji taky používá
Aby toho nebylo málo, on lžíci ani neříká lžíce. Říká jí „bagr“. A upřímně, ten výraz na něj sedí až děsivě přesně. Při každém soustu se totiž snaží nabrat takové množství jídla, jako by chtěl sníst půlku talíře naráz.
Výsledek vypadá přesně tak, jak si asi každý umí představit. Jídlo mu padá z lžíce, cestou k puse opadává na talíř nebo kolem a část mu pak padá i od úst, když se to celé snaží nějak nacpat dovnitř. A nejhorší je, že lžící jí skoro všechno. Je úplně jedno, co uvařím, automaticky sáhne po své oblíbené „technice“. Omáčky, těstoviny, zapečené brambory, různé směsi — všechno mizí na té jeho nešťastné lžíci. Výjimku tvoří snad jen řízek nebo steak, tam už ani on neobejde příbor.
Když už vezme nůž, přijde další šok
Když se na talíři objeví kus masa, se kterým si lžíce opravdu neporadí, vezme si konečně příbor. A tady bych skoro mohla být vděčná aspoň za to, že s ním technicky zacházet umí. Jenže tím veškeré dobré zprávy končí.
Základy stolování jsou mu zjevně úplně cizí. Ve chvíli, kdy mu na noži zůstane trochu omáčky nebo kaše, udělá přesně to, co by člověk čekal jen od malého dítěte bez jakéhokoliv vedení. V lepším případě si ten nůž strčí do pusy, v horším na něj vyplázne jazyk a prostě ho olízne. A v tu chvíli už se opravdu propadám hanbou.
Do restaurace s ním? To už nikdy
Po několika podobných zkušenostech jsem si definitivně uvědomila, že s ním do restaurace nebo na rodinný oběd prostě chodit nemůžu. Ne proto, že bych byla přehnaně cimprlich, ale protože něco takového je v běžné společnosti jednoduše neobhajitelné.
Vidět to doma je jedna věc. Sledovat to před cizími lidmi, před rodiči nebo v restauraci plné hostů, to je úplně jiný level trapnosti. Člověk pak nesedí u jídla v klidu, ale jen čeká, co přijde za další nechutný výstup.
Nejhorší je, že jinak je vážně fajn
A právě v tom je ten největší paradox. Jinak je to skvělý chlap. V mnoha směrech mi vyhovuje, je milý, vtipný a v běžném životě s ním nemám zásadní problém. Jenže pak přijde jídlo a jako by se všechno zlomilo.
Najednou nesedím naproti partnerovi, ale člověku, se kterým bych nejraději stolovala přes zavřené dveře. A čím déle to trvá, tím víc si říkám, že to není jen drobný zlozvyk, ale něco, co dokáže společné chvíle u stolu úplně znechutit.
