„Vezmeme vaše děti letecky k moři, chceme 30 000 Kč,“ vydírala nás tchýně

S dětmi na dovolenou? Ano, je to náročné, je to zápřah, ale zároveň plné zážitků, na které se prostě nezapomíná. Letos – jako tradičně – pojedeme k moři. Teď jsem však zjistila, že pro děti to nebude jediná dovolená v zahraničí. Moře neuvidí jen jednou s námi, ale ještě podruhé: pojedou totiž na dovolenou i s babičkou a dědou.

Ze strany prarodičů šlo o čistý kalkul. O ničem se s námi neporadili, nic nám předem neřekli, o ničem se nediskutovalo. Najednou jsem se od svých dětí dozvěděla, že v létě pojedou k moři právě s babičkou a dědou. Musím říct, že mě to zaskočilo. Rozhodně jsem netrvala na tom, aby si je vzali na delší dobu, a už vůbec ne na tom, že jim musí naplánovat a zorganizovat dovolenou.

Když jsem tuhle informaci slyšela, byla jsem vlastně ráda. Proč ne – my s partnerem budeme mít aspoň týden klidu jen pro sebe a děti si užijí moře ještě jednou. Aspoň poznají svět, nehledě na zdravotní přínosy pobytu u moře. Jenže moje radost dlouho nevydržela; dovolená měla podmínku, o které jsem se dozvěděla až později.

Když jsem tchyni děkovala za ochotu a velkorysost, vypadlo z ní, že by od nás chtěli přispět. Jejich rozpočet je omezený, nemohou si dovolit zaplatit dovolenou kompletně, a tak by bylo fajn, kdybychom jim „něco“ dali. Šok. Z původní radosti se stalo velké naštvání.

„Vezmeme vaše děti letos k moři, chceme 30 000 Kč,“ vydírala nás tchyně. A to s vydíráním není přehnané: kdyby byla fér, přišla by nejprve za námi, domluvila se, zkusili bychom vymyslet kompromis. Jenže ona nejdřív všechno oznámí dětem, naláká je, zajistí, aby to braly jako hotovou věc – a teprve potom, když jsou natěšené a počítají s tím, z ní vyleze, že to máme zaplatit. Takže: co teď?

Podpásovka, jasné vydírání – nic jiného to není. Tchyně si něco usmyslela a my to máme dotovat? Teď už z toho těžko vycouváme; jen stěží dětem vysvětlíme, že to babička nemyslela vážně. Nezbývá než vyjednávat. Něco přihodit bychom problém neměli: letecká dovolená u moře něco stojí a chápu, že tchyně s tchánem nejsou milionáři. Sami bychom jim dobrovolně něco přidali, to je jasné.

Ale udělat tohle, takovou podpásovku, je moc. A 30 000 Kč za dvě děti? Co je to, proboha, za luxusní hotel, že tam děti stojí tolik? Čeká nás ještě hodně náročné vyjednávání o tom, kam pojedou, za kolik a kolik přispějeme. Jestli však tchyně nevyslechne naše názory a nebude ochotná zvolit kompromis, řeknu to jasně: buď to zaplatí kompletně sama, nebo ať ona dětem vysvětlí, že nakonec nepojedou – a běda, jak to svede na nás.