Vrazila jsem dítěti do ruky elektroniku a nastal očekávaný klid a pohodička

Dříve mobily ani tablety nebyly a rodiče to také nějak zvládli, že? Ano, to je pravda. Ale tehdy se zároveň běžně používaly tělesné tresty – nejenom v rodinách, ale třeba i ve školách. Také nebylo tolik možností, jak trávit volný čas. Bylo doslova neslýchané, aby maminka s kojencem nebo batoletem vyrazila třeba do kavárny či na oběd do restaurace. Dovolené s takto malými dětmi se často odehrávaly na vlastním dvorku nebo před panelákem na trávě. A že by se někdo s tak malým dítětem vydal do zahraničí? To se prakticky nedělo. A dnes? Stačí sednout do letadla a za dvě či tři hodiny přistát u moře – klidně i s ročním dítětem.

Víte, že děti zlobí? Nejenom každý rodič, ale i okolí o tom ví své. Ve skutečnosti však nemusí jít o záměrné zlobení. Děti jsou zvídavé, hravé, nechtějí se nudit. Vymýšlejí zábavu, skopičiny, legraci. Je jim jedno, kde jsou, a o společenských konvencích zatím moc netuší. Žijí přítomným okamžikem a chtějí si ho naplno užít – a to je zcela v pořádku.

Zároveň ale všechno musí mít své meze. Jsou místa a situace, kde je potřeba dodržovat určitá pravidla, nerušit ostatní a neplést se jim pod nohy. Tady je na rodičích, aby zakročili. I když vědí, že si dítě jen hraje a „blbne“, musí mu nastavit hranice. Veškeré dovádění patří na hřiště, ne do restaurace, kavárny, banky nebo na úřad.

V podobných situacích jsem se ocitla už mnohokrát. Nevidím nic špatného na tom, vzít dítě do restaurace, bistra nebo kavárny. Když není zbytí, beru ho s sebou i na úřad nebo do banky. A vím, že ho tam musím nějak zabavit nebo umravnit. Jak? Elektronikou!

Ano, vždy jsem dětem dala do ruky tablet nebo mobilní telefon. Zapnula jsem oblíbenou hru nebo pustila pohádky. A najednou bylo ticho a klid. Děti se věnovaly obrazovce a já si mohla v klidu vyřídit, co jsem potřebovala, naobědvat se nebo si vypít kávu a dát si dezert.

Než se do mě pustíte, ptám se: Jaké jsou jiné možnosti? Můžete namítnout, že do restaurace nebo kavárny nemusím vůbec chodit. Jenže proč bych měla sedět doma? Dítě není koulí u nohy a rodičovství není vězení. A když není možnost hlídání, prostě musím dítě vzít s sebou i na úřad nebo do banky.

Co tam? Mám ho bít při každém náznaku hlučnosti? Nebo ho neustále okřikovat a pak zjistit, že jsem za celých deset minut nevnímala, co mi říká bankovní úředník či úřednice za přepážkou? Jaká je další možnost? Nechat ho být a naštvat tak desítky lidí kolem?

Ano, existují i jiné cesty, ale žádná není tak účinná jako elektronika. Dám mu do ruky mobil nebo tablet a mám klid – a ten potřebuju. Zastávám názor, že pokud se podobná zařízení používají s rozumem a spíš jako „záchranná brzda“ v náročných situacích, není důvod se jim vyhýbat či je odsuzovat. Samozřejmě ani já nechci, aby děti trávily celé dny u monitoru. Ale deset minut jednou za čas jim opravdu neuškodí, věřte mi.

Zdroj: https://www.rizeniskoly.cz/casopisy/ucitelsky-mesicnik/historie-pouzivani-telesnych-trestu-na-skolach.m-9973.html