Článek
Kdo bydlí na sídlišti, ten zcela určitě zná ten pocit, když dlouho hledá místo k zaparkování. Mám rekord, že jsem tam jezdila asi deset minut, než se konečně něco uvolnilo. Jindy zase mívám štěstí, v jiné dny to prostě se svým malým autem nacpu, kam se dá. Jako nedávno, když jsem trochu prostoru objevila a rozhodla se ho využít.
Špatné parkování
Vidím místečko, jedu tam a když se blížím, začínám tušit, že bude trochu problém. Čáry sice na parkovišti nakreslené jsou, ale ne každý je schopný podle nich zaparkovat. Ten, co parkuje z jedné strany, má totiž kola najetá přímo na čáře, částečně dokonce za ní. A teď co? Mám riskovat kroužení po parkovišti, nebo to tam nacpat? Rozhodla jsem se pro druhou možnost. Moje malé městské auto se tam vejde v pohodě.
Jsem tam
Najíždím si, začínám couvat na dané místo, ještě to asi třikrát srovnám a popojedu, než budu spokojená. Chci být v samotném středu parkovacího místa. A to jsem. Schválně jsem zacouvala, abych mohla bez problémů vystoupit. Na druhé straně auta, vlivem toho špatně parkujícího řidiče, místa moc není.
Ale to není můj problém – já mám u sebe stranu spolujezdce, on řidiče. On je ten, kdo parkuje na čáře, ne já. Ať si to nějak vyřeší, klidně ať si do mého auta i bouchne, když mu to udělá radost. Já stojím přímo ve středu parkovacího místa, a tím to pro mě končí. Já stojím správně.
To si děláte srandu?
Ráno jdu ke svému autu a zrovna vidím, jak tam u něho postává nějaký chlapík a obhlíží to. A já doufám, že to není majitel toho auta vedle, co se tam nemůže dostat. No, co myslíte – jasně že to byl on, kdo taky jiný. Dálkovým ovládáním odemknu auto a on hned ví, na koho má zaútočit. Hned spustí, co si to dovoluji, jak parkuji, že jsem ho zablokovala.
Mě ale nerozhodí, já vím, že nic špatně nedělám. Tak se na něj jen usměji, zvednu ukazováček, párkrát s ním ve vzduchu zakroužím a potom mu ukážu na dlouhou bílou čáru, která vymezuje parkovací místo. Podívám se na něj a řeknu jenom: „Chápeme se? Jste to vy, kdo neumí parkovat. Já jsem ve středu parkovacího místa.“
Já za to nemůžu
Věděl dobře, že je to jeho chyba, ale začal se vymlouvat jako dítě. Prý když přijel, ostatní parkovali špatně, tak mu nic jiného nezbývalo. A co já s tím, pomyslela jsem si. Stát se to mně, tak si najdu místo buď jinde, nebo to prostě risknu s tím, že by mě někdo mohl zablokovat. A když už to risknu, tak aspoň zajedu tak, abych měla místo u řidiče tam, kde je toho místa dost. No, holt, ne každý majitel řidičáku je dobrý a přemýšlející řidič.
