Z lidí čekajících ráno před obchodem na slevy je mi mdlo a trapně

Člověk by měl dělat věci tak, aby se za sebe nemusel stydět. Dělat věci tak, aby to bylo přirozené, společensky odpovědné a slušné. Ne každý ale tímto způsobem přemýšlí. Někteří si svou trapnost odbydou doma, jiní ji dávají na obdiv celému městu. A to každý týden před obchodem, kde začínají slevy.

V pondělí Lidl, ve středu Albert, Tesco, Kaufland a Billa, ve čtvrtek Penny. Milovník slev má co dělat, aby to všechno stihnul. Zvláště ve vytížené středě, kdy musí důkladně zkontrolovat, co se kde vyplatí nejvíce. A v kolik hodin který obchod otevírá. Je tak šance, že se během jednoho dne dokáže v klidu ztrapnit i dvakrát.

V první řadě je nutné nařídit si budík a hlavně nezaspat. Potom už se stačí jenom dopravit na místo určení. Před konkrétní supermarket. I přes tohle všechno ještě stále existuje cesta, jak se zcela neztrapnit. Třeba počkat v autě, na odlehlé části parkoviště, až otevřou. A potom v klidu vystoupit a vyrazit na nákup – jako by člověk jel zrovna kolem a otevírací doba se mu trefila do časového plánu.

Ale ono ne. Když ostuda, tak pochopitelně pořádná. Přijet nejlépe několik desítek minut před otevírací hodinou. Nezůstat v autě, ale nejprve vyrazit pro košík. A s ním se postavit hned před samo otevírací dveře. Hezky do první linie. A postupně čekat, jak přicházejí další a další. Někteří ještě zvládnou získat první startovní brázdu, další musí do druhé, třetí, čtvrté… Jako na závodech.

Zatímco závodníci na skutečných závodech túrují své motory, čekající před obchodem netrpělivě sledují své hodinky. Především potom vteřinovou ručičku, která se konečně blíží k číslici 12. A potom to vypukne. Žádná zelená jako na závodech. Ale spuštění pohybového čidla, které otevírá dveře. Nastává start. Kdo nemá ostré lokty a nezvládne průjezd prvními zatáčkami, může se ve startovním poli zbytečně propadnout.

Ne, není to jednoduché. Věcí v akci je několik a člověk musí mít v hlavě jasně určený seznam priorit a itinerář toho, pro co vyrazit a v jaký čas. Někdy prostě musí udělat kompromis, nějaké zboží obětovat, nebo naopak vsadit vše na jednu kartu. Když se daří, nakoupí vše, co chtěl. Když ne, musí se spokojit s tím, že ostatní závodníci byli rychlejší.

A já se ptám, je to nutné? Nebudu zapírat, že si občas také neprolistuji ten leták, nebo nevyrazím do obchodu, kde mě zaujala cenovka u konkrétního zboží. Ale když není, tak není. Koupím prostě něco jiného. A hlavně, člověk toho nekupuje vagón, aby jednou nezvládl nakoupit něco bez slevy. Ano, chápu, že například u masa nebo kávy je nesmysl kupovat neakční zboží. Ale zrovna tyhle položky jsou k dispozici po celou dobu akce.

Ale jestli koupím nezlevněnou mouku, rýži, těstoviny, konzervu nebo limonádu, je přece úplně jedno. Tak když je vykoupené to akční, sáhnu po jiném druhu. A holt toho nekoupím kartony, ale jedno balení, které potřebuji zrovna k obědu. Radši utratím pár desítek korun navíc, než se ztrapňovat tím, že budu desítky minut postávat před supermarketem, abych se jako nějaká socka porvala kvůli pár korunám.