Článek
Každý z nás touží po co nejvyšší mzdě – to je logické i pochopitelné. Více peněz obvykle znamená pohodlnější a spokojenější život. Zaměstnavatelé však naopak usilují o co nejnižší personální náklady. Je tedy nutné hledat kompromis mezi tím, co je zaměstnavatel ochoten dát, a tím, co je zaměstnanec ochoten přijmout.
Domnívám se, že do dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem by se neměl vměšovat nikdo třetí, zejména stát. Přesto k tomu dochází: státní zaměstnanci mají tabulkové tarify a existuje i minimální mzda, která se navíc liší podle profesí. Připadá mi to nesmyslné – dva lidé nejsou nikdy stejní. Nepodávají totožný výkon, nemají shodné zkušenosti ani loajalitu, a proto je nespravedlivé dávat jim shodnou odměnu.
Za tuhle almužnu bych ani nevstávala
Jednou jsme se s kamarádkou, rovněž na mateřské, bavily o mzdách. Když jsem prozradila, že mám brigádu servírky za 200 Kč na hodinu, málem omdlela:
„Za tuhle almužnu bych ani nevstávala,“ řekla pohoršeně.
Jen jsem se pousmála a vzpomněla si na její věčná sténání, jak těžce vycházejí. Není divu – jediným stabilním příjmem je partnerova výplata a ona k tomu přidá pár tisíc z rodičovského příspěvku. Z takového rozpočtu opravdu nelze dělat zázraky.
Naznačila jsem jí, že práci servírky dnes zvládne téměř každý, a především jsem vděčná za to, že mi zaměstnavatel vychází vstříc se směnami: respektuje, že mám děti, a nechá mě nastoupit, jen když mám čas. Tyhle ústupky se musejí někde projevit – tedy na mzde. Ano, beru méně než servírky na plný úvazek, ale s dvěma malými dětmi bych full‑time prostě nezvládla.
Málo, nebo nic?
Kamarádka by za dvě stovky na hodinu nevstávala – její volba. Jestli jí vyhovuje přepočítávat každou korunu a žít velmi skromně, budiž. Já věřím, že je lepší aspoň něco dělat než sedět doma a čekat. Za pět hodin práce přinesu domů tisíc korun; když jdu několikrát týdně, hezky se to nasčítá. Připočtu dávku od státu a partnerovu výplatu a nemusím si stěžovat, že „je zlá doba“.
Kamarádka razí motto „buď hodně, nebo nic“. Dobře – nemá nic. Jen ať si pak nestěžuje na finanční situaci. Míst, kde by jí dali dvě stovky na hodinu a ještě vyšli vstříc s rozvrhem, najde určitě dost. Pokud jí to přesto nevyhovuje, ať si dál tře bídu s nouzí. Já dávám přednost vrabci v hrsti před holubem na střeše. A hlavně: být den co den zavřená doma bez kontaktu s lidmi, z toho bych se zbláznila. I tohle je benefit mojí práce – možnost být mezi lidmi, i když ne všichni jsou příjemní. Ale nikdo nejsme dokonalí, že?
