Článek
A všechno zavinila poloha nádraží
A rovněž platí, že nikde jinde ve městě neplní vodní tok svoji dominantní roli tak vhodně jako v úseku mezi Americkou třídou a areálem pivovaru. Na krátkém úseku tu vodu dnes překonávají hned tři mostní konstrukce, nejvýše po toku položený kamenný klenutý most Wilsonův, blízko od něj nová ocelová pěší lávka nápadně červené barvy a blíže k pivovaru a cestě do hlavního města most Pražský. Právě tyto tři body s místy přemostění hrály důležitou roli pro napojení na vlakovou dopravu v devatenáctém století. Výstavbou hlavního železničního nádraží, umístěného poměrně daleko od historického středu s náměstím, okamžitě vznikl problém, jak tyto dvě životně důležité body pro další fungování života města propojit, pokud možno nejpřímější cestou. Jezdit z nádraží přes historický Pražský most, který v době prvních železničních tratí představoval jediné funkční překlenutí Radbuzy, a odtud dál oklikou na náměstí, by bylo bývalo dlouhodobě neúnosné.
Zpočátku městští urbanisté koketovali s návrhy, jestli by nebylo vhodnější propojit nádraží a hlavní náměstí podle principu nejpřímější vzdušné čáry, to znamená k místu dnešní dvojité pěší lávky před Západočeským muzeem. Časem se však uspořádala zástavba do podoby současného řešení, kdy se z nádraží tak zvaně „do města“ dostávají lidé i vozidla po Americké třídě. V době, kdy už bylo nádraží plně funkční, však po ní ani po mostě přes Radbuzu nebylo ani vidu ani slechu. Myšlenka vytvořit hlavní spojovací třídu od nádraží v podobě pozdější Americké s novým mostem se nabízela, ale počítalo se s ní jenom jako s jednou z možných variant. V konečném důsledku zvítězila, ale dlouho se ji nedařilo realizovat právě kvůli potížím s řekou.
Vjezd na most od nádraží k centru města, vlevo skupina domů zvaná „Mrakodrap“, která určila výškovou polohu regulace řeky a mostu
Do jaké výšky položit most v místech častých povodní
Před regulací, doprovázenou spoutáním vod Radbuzy vysokými zdmi, se nikomu do stavby mostu moc nechtělo. Radní tak závažný problém stále odkládali, protože si nikdo nedovedl představit, v jaké výšce celé nejbližší okolí zasadit ve vztahu k řece, ať už při běžné hladině vody, či během často přicházejících povodní. Teprve areál budov na sousední parcele Mrakodrapu spor o výškové řešení rozetnul definitivně a nenávratně. Dnes se nám zdá problém s určením výškové polohy vozovky nad tekoucí řekou celkem banální, protože máme dlouhodobé statistiky úrovně hladiny vody při povodních i normy, které vztah mostu vůči stoleté vodě jednoznačně předepisují. To začátkem dvacátého století ještě tak jasné nebylo.
O mostu u Mrakodrapu se v Plzni diskutovalo dlouho a jeho projekt získával stále konkrétnější podobu. Od roku 1913 bylo po jednoroční výstavbě tolik potřebné přemostění na světě. Projektanti jej navrhovali od samého začátku kamenný a trochu jim uniklo, že dříve v podstatě jediný možný materiál už se v moderním mostním stavitelství považuje za překonaný a nemá žádnou další perspektivu. Stal se v našich zemích tím úplně posledním vybudovaným z přírodního kamene. Nevídanou slávu při jeho otevření brzo přehlušily útrapy první světové války.
Kamenné detaily mostu
Most různých názvů použitým materiálem nemoderní, zato dokonale elegantní
Do vozovky mostu, charakteristického působivou dvojicí kamenných kleneb a čtyřmi koketními věžičkami výběrčích mýta na všech rozích, stavitelé od začátku vložili tramvajové koleje pro případ, že tu někdy takové veřejné dopravní spojení povede. Ovšem žádný další ze strategických plánů tramvajového vedení, které následovaly po tom úplně prvním od Františka Křižíka, s tramvají po Americké třídě naštěstí nepočítaly. Koleje z mostu zmizely až v roce 1934 při novém předláždění vozovky, jež se mimochodem stačilo provést za jeden jediný týden.
Plzeňští radní se rozhodli, že hned dva historické mosty svého města poctí jmény dvou amerických prezidentů. Nabízí se otázka proč. A co oba mají s Plzní společného? Ze Saského přes Mži se stal Rooseveltův a z toho na Americké třídě přes Radbuzu Wilsonův. Jedná se o projevy vděku za to, jak se muži v čele velmoci na druhé straně oceánu postavili k událostem v naší středoevropské kotlině během světových válek. Woodrow Wilson je považován za jednoho z velkých podporovatelů Tomáše Garrique Masaryka při vzniku Československa v roce 1918, tedy nedlouho po dokončení plzeňského kamenného mostu. Franklin D. Roosevelt zase zaujímal jako prezident pozici vrchního velitele ozbrojených sil v době osvobození Plzně americkou armádou v roce 1945.
Ozdoba na středním pilířem, umístěným v korytě řeky
Jak třída od nádraží, tak most na ní, po celou dobu ne zas tak dlouhé historie odrážely ve svých názvech politické souvislosti. V zápalu nadšení pro monarchii jej nejdříve nazývali Mostem císaře Františka Josefa, ale ten se v období 1919 – 1940 postupně měnil na Wilsonův a v létech okupace na Most Dr. Todta podle německého ministra stavebnictví. Po roce 1945 až doposud však opět zvítězil americký prezident. To sama Americká třída to měla z pochopitelných důvodů daleko složitější.
Zdroje:
Wilsonův most [online]. encyklopedie.plzen.eu, rev. 2019-01-09 [cit. 2020-05-05]. Dostupné online.
Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2012-04-08]. Silniční most Wilsonův. Památkový katalog
Pamětní deska na domku výběrčích, mýtné se vybíralo dvanáct let až do roku 1925
