Slavní návštěvníci, poměry a různé peripetie Rudolfova plzeňského dvora

Na český západ za ním přicestovalo třeba poselstvo mocného ruského cara Borise Godunova. V prostředí plzeňského dvora se rovněž řešily nejdůležitější otázky celoevropského významu, konkrétně se dojednávaly podrobnosti o společném postupu v protitureckém tažení. A to ve své době představovalo nespornou prioritu starého kontinentu číslo jedna. Rudolf tu přijal také oficiální delegaci valašského a moldavského knížete Michala Chrabrého, panovníka z území dnešního Rumunska, stejně tak jako zástupce polského krále a také vyslance perského šáha. Císař si nemohl dovolit zahálet, přestože se o jeho náladovosti povídaly báchorky. Snadno si lze představit, jak jej všechny ty cizí delegace a poselstva unavovaly i nudily, jak rád by se místo nich věnoval něčemu důležitějšímu – třeba svým oblíbeným starožitnostem nebo ještě oblíbenější alchymii.

Více osob už město nepobere, aneb odjet či zůstat?

Dnes už si dokážeme jen obtížně představit, jak mohla ta starobylá Plzeň, prostorově omezená a sevřená gotickými hradbami, fungovat každodenním životem jako plnohodnotné město, hostit k tomu nenasytný ansámbl celého císařského dvora, a ještě při tom přijímat cizí diplomaty. Město praskalo ve švech, ale cizokrajní návštěvníci si tu jeden po druhém jenom podávali dveře. A co na to Rudolf? Jak kdy, jednou rozhněvaný panovačně křičící vztekloun a nemilovaný despota, jindy apatický „stařec“ bez zájmu o cokoliv ve svém okolí. Během plzeňského pobytu bylo těžce nemocnému a stařecky vyhlížejícímu Habsburkovi pouhých čtyřicet osm let. V dnešním pojetí vlastně ještě zralý muž v těch nejlepších a nejvýkonnějších létech, v reálných podmínkách habsburského panovníka však skutečná životní troska, která vypadala, jakoby měla už brzy umřít.

Už v lednu prvního roku nového století začínal mor z pražských ulic zvolna ustupovat a dvořané začali ztrácet trpělivost, to vše v toužebném očekávání navyklých pořádků. Neměli se tu v Plzni špatně, ale stejně zpravidla toužili po tom, aby se co nejrychleji vrátili do míst, na něž byli zvyklí. Provinční město pod Radyní už rychle toužili vystřídat osvědčenými kulisami více noblesního sídla u Vltavy. Tam se cítili doma a nezbytně nutné přechodné štace si užili dost, zlomyslníci dokonce tvrdí, že už ji měli až po krk. Mnozí také Plzeň předčasně opustili, jenomže kvůli císaři, kterému ve stavu letargie leckdy bývalo všechno jedno a jenž žádné kroky k brzkému přesunu nepodnikal, se museli z Prahy opět na západ vrátit.

Patová situace trvala až do června, kdy císař se svým dvorem Plzeň po mnoha měsících opustil. V té době se ze zdravotního hlediska dostal až na samotné dno, nemohl se prakticky na nic soustředit, dokonce ani na své jinak láskyplně shromažďované umělecké sbírky. V plzeňském prostředí krize vyvrcholila natolik, že celá habsburská říše si pološeptem šuškala, jak jejich panovníka posedl ďábel, který ho svádí ke všemu nejhoršímu, a především k tomu, aby zahubil katolickou církev. Dříve tak zbožného muže, jehož vychovávali ve Vídni, a ještě před tím u španělského dvora jako rigorózního pravověrného katolíka, což u Habsburků ostatně ani nemohlo probíhat jinak! Tak tento pán, že by prý měl církev zničit? Lidí, kteří podobné fabulaci vážně věřili, nebylo zase tak málo…

Spory s bratrem Matyášem, dalším potenciálním hostem dočasného dvora

V Plzni vrcholící Rudolfova duševní choroba tehdejší bulvár i kruhy pomlouvačů zaměstnávala natolik intenzivně, že bylo jen otázkou času, kdy situaci využije jeho mladší bratr Matyáš k preciznějšímu formulování svých nástupnických nároků. Matyáš se rovněž chystal zajet do Plzně v březnu roku 1600, aby si tu s bratrem, sice nenáviděným, ale pořád ještě nejbližším příbuzným a navíc císařem, vyříkal věci z očí do očí. Západočeské sídlo se mělo stát prostředím pro veledůležitá jednání o dalších státních záležitostech, ale především o tom, jak dál postupovat ve věci následníka trůnu. Je nanejvýš paradoxní, že celá léta Rudolf žil v nepřetržitém strachu z toho, že bude o své císařské postavení připraven, třeba i úkladnou vraždou. Skutečně jej takové obavy neustále trápily, jenomže ty se týkaly dalšího pretendenta trůnu, ty obavy v něm vyvolával jeho jiný bratr Albert. Teprve v plzeňském období pochopil, že šachová výměna na trůně hrozí, ale ze strany Matyáše a nikoliv Alberta. A to se ve chvatném sledu událostí brzy potvrdilo.

Nakonec Matyáš do Plzně nepřijel, ale stejně si vytoužený cíl splnil mladší z obou konkurenčních sourozenců poměrně brzy – v roce 1606 jej rodinná rada zvolila hlavou habsburského rodu. Nastala nevídaná situace, protože „legitimní“ Rudolf stále ještě žil a zemřel až o dalších šest let později jako svobodný, a to ve věku šedesáti let. Během života plného milenek, nemanželských děti i vážně míněných nabídek k sňatku se prostě oženit nestihl a oficiálního následovníka trůnu své říši nedal. Nemanželské děti se přirozeně nepočítaly a císař zřejmě ani netušil, kolik těch jeho může po světě běhat. A zrovna na základě této zapeklité situace zosnoval mladší bratříček svoji novou mocenskou strategii. Rudolf je nejenom duševně nemocný, ale ještě ke všemu bez legitimních potomků.

Mladší bratr nakonec vítězem mocenského boje o trůn

Když Matyášovy nároky na odstranění choromyslného bratra gradovaly, přispěchal na pomoc Rudolfovi vpádem do Čech Leopold, jeho bratranec a zároveň pasovský biskup. Pro jistotu i s mohutnou armádou. Dilema, které z obou znesvářených stran z jedné rodiny projevovat svoje sympatie, nemusela Plzeň řešit dlouho. Rázně se postavila za Rudolfa, a tedy i za tzv. pasovské. O myšlenkových proměnách císaře, který se kdysi obával moru tak, že se dvorem přejížděl po Čechách, aby provizorně zakotvil v Plzni, svědčí následující morová hrozba v roce 1607. To už se ven z Prahy nehrnul a napadla jej zajímavá myšlenka: vystěhuje z Pražského hradu všechny úřady a instituce a sám se tam izoluje od ostatního světa. Mocenský boj se svým bratrem Rudolf nakonec prohrál a při vší úctě k němu, stalo se tak jenom ku prospěchu monarchie. Časy jeho původního renesančního rozhledu a elánu se již dávno proměnily v bezvládí, s nímž nebylo myslitelné tak ohromné a národnostně spletité císařství ovládat.

Rok před svou smrtí v roce 1612 císař Rudolf II. definitivně z trůnu odstoupil a začal vážně uvažovat o tom, aby přemístil svou excísařskou rezidenci mimo Pražský hrad, konkrétně do některého jiného města. Nejvážnějším adeptem na takové sídlo se stala – ani netřeba dlouho přemýšlet – jeho „oblíbená“ Plzeň. Dříve tak protěžované sídlo nad Vltavou jej lákat přestalo, stejně tak jako Vídeň, která tehdy měla charakter provinčního města, položeného navíc v nebezpečné blízkosti turecké hranice. Ta už jej nelákala vůbec. Ne nadarmo si k uvažovanému pobytu v západočeské metropoli připravoval Císařský dům vedle radnice, jeho úmysly vrátit se sem na stará kolena byly míněny docela vážně… Vše změnila a definitivně vyřešila až Rudolfova smrt.

Zdroje:
JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. 3. vyd. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2003
JANÁČEK, Josef. Pád Rudolfa II. 3. vyd. Praha: Brána, 2003