Článek
Řekněme si na rovinu, že nebydlel a že s naším hlavním městem ani neměl nic společného. A jeho podivuhodné kontakty se samotným ďáblem? To si jenom evropská literatura a hudba propůjčovala a přisvojovala lákavý obraz člověka, který zaprodá svou duši v představách, že se tak dopracuje vědeckého poznání, moci, úspěchů a peněz. Ale jen dokud si pro něj ten nepříjemný pekelník nepřijde. Po takových velikánech slova jako Johann Wolfgang Goethe či Thomas Mann, nebo mistrů hudebního projevu jako Franz List a Robert Schumann, se tématu chopili i tvůrci naši. A především Alois Jirásek, hlavní popularizátor českých dějin a jejich legendárních příběhů.
Podle historiků se předobrazem učence, jenž se díky pozdějším legendám přenesl až na Karlovo náměstí, stala postava skutečná a reálná. V různých německých městech opravdu žil a pracoval jakýsi Johann Georg Faust, povoláním astrolog, alchymista, léčitel a věštec. Už za svého života, pravděpodobně mezi lety 1480 až 1540, byl ostatními považován za podvodníka, čaroděje a vůbec za člověka, pro něhož si kvůli jeho špatným vlastnostem přišel sám ďábel. Legenda se z německy mluvící jazykové oblasti díky nepochybně chytlavému motivu šířila dále Evropou a bylo jen otázkou času, kdy doputuje až do českých zemí.
Proslulost pražského Faustova domu se zakládala na falešné domněnce, že tu kdysi proslulý německý astrolog s nálepkou mystifikátora bydlel. Ta dlouholetá legenda o vzdělaném šarlatánovi se ovšem v podmínkách Nového Města nerozvíjela kvůli Johannovi samotnému, ale hlavně kvůli jiným majitelům či obyvatelům domu. Mnozí měli s Faustem cosi společného. Takovým jednotícím znamením se stala obliba v přírodních vědách, a to třeba v alchymii, touha po experimentálních pokusech a v neposlední řadě občasné sklony k nekalému jednání. Dobře víme, že Praha byla v době pobytu císaře Rudolfa II. takových filutů plná.
Hlavní fasáda domu, který je u nás nejvíce spojován s legendou o Faustovi
Nejvíce k rozšíření legendy přispěl magistr Edward Kelley, jenž koupil dům v roce 1590 a bydlel tu spolu se svou manželkou a její dcerou. Údajně volbu právě tohoto domu ovlivnila skutečnost, že v něm už dříve existovala alchymistická dílna a magistr si od toho sliboval, že tu bude moci pokojně a relativně v ústraní pracovat na svých pokusech při získávání kamene mudrců, jenž měl napomáhat přeměně běžných kovů ve zlato. Nebo také při experimentech hledání elixíru věčného mládí. Císař těm nekonečně opakovaným slibům zpočátku věřil a jmenoval vykutáleného Angličana dvorním alchymistou a povýšil jej dokonce do šlechtického stavu. Asi netušil, že vyučený lékárník a nedostudovaný posluchač univerzity v Oxfordu se dostal do křížku se zákonem ještě ve své rodné zemi za pravděpodobné padělání starších listin. Takže ze své domoviny do vzdálených Čech vlastně utíkal.
K „faustovské“ pověsti domu však přispěla i řada jiných, a to dávno před rudolfínskou dobou s podvodným Angličanem. Už majitel původního objektu Václav Opavský, příslušník královské rodiny vévodů Přemyslovců z vedlejší větve se sídlem v Opavě, v patnáctém století holdoval alchymistickým pokusům. A astrolog Jakub Krucínek, ten se stal vlastníkem tohoto domu ještě o jedno století později. Sám Jakub se dostal nechtěně do řečí senzace chtivých Pražanů mimo jiné i tím, že jeden z jeho synů zavraždil vlastního bratra, což i na morálně nedospělou společnost své doby bývala docela silná káva…
V éře po Kelleym zase vyčnívá nejvýše jméno Ferdinanda Mladoty ze Solopysk, po němž se legenda o faustovském příběhu rozhořela naplno. Po získání domu v roce 1721 tu prováděl experimenty v oboru fyziky a chemie, a protože jim sousedé z ostatních domů na Karlově náměstí vůbec nerozuměli, spatřovali v pokusech i v Mladotovi samém dílo ďábla. Vše považovali za něco nepřirozeného a experimentátora za ztělesnění Fausta.
Rohový objekt Faustova domu se sousední barokní bránou do parku u kostela Na Skalce
Prakticky v každé interpretaci legendy se vyskytuje motiv, že doktor Faust uzavřel smlouvu s ďáblem a ten si pro něj po uplynutí lhůty přišel. Doktor se logicky vzpíral, ale cestě do pekla otvorem ve stropě se neubránil. V pražské legendě se navíc tvrdilo, že otvor se po opakovaných pokusech o jeho uzavření otevíral znovu a znovu, zkrátka nebylo v lidských silách jej zazdít. V domě na Karlově náměstí taková velká díra opravdu existovala, možná kvůli statickým problémům stavebního charakteru, možná jako důkaz pravděpodobnosti, že se legendární příběh skutečně v těchto místech odehrál.
Další často opakovaný motiv příběhu uvádí faustovská legenda v souvislosti s chudým studentem. Podle Václava Cibuly, jenž se věnoval pražským legendám s obzvláštní pečlivostí a důkladností, se do domu nastěhoval chudý student, protože neměl peníze na nájem jinde. V domě pozoroval nejrůznější nadpřirozené jevy, zvuky i noční neznámé bytosti. Bál se, chtěl odejít, ale později potom zjistil, že vše souvisí s Faustovým pobytem a jeho pokusy. Situace se naprosto obrátila, každodenní příděly mincí do misky z chudáka udělaly boháče, který si mohl dovolit furiantsky denně hostit svoje nenasytné kumpány. Příběh se obrací na moralizování o tom, co s člověkem udělá obrat od chudoby k neočekávanému bohatství a moci.
Současný stav je o mnoho prozaičtější a má k legendám daleko. Faustův dům dnes využívá 1. lékařská fakulta University Karlovy a Všeobecná fakultní nemocnice, takže není běžně přístupný veřejnosti.
Zdroje:
VLČEK, Pavel. Palác Mladotovský, zv. Faustův dům (dvůr Opavských vévodů) a bývalá Všeobecná nemocnice a novoměstský Ústav šlechtičen (nyní Všeobecná fakultní nemocnice). In: PLATOVSKÁ, Marie. Slavné stavby Prahy 2. Praha: Foibos Books, 2011
BAŤKOVÁ, Růžena. Palác Mladotovský, zv. Faustův dům. In: Růžena Baťková a kol. Umělecké památky Prahy: Nové Město, Vyšehrad. Praha: Academia, 1998
