Článek
A polský element do tohoto slovanského triumvirátu určitě také patří, přestože ráz slovenských Vysokých Tater se od těch na polské straně markantně liší. Vesnice a městečka podtatranské oblasti v Malopolském vojvodství překypují hustou zástavbou s dřevěnými objekty, strmými střechami, velkým množstvím vikýřů a na náš vkus až přílišnou členitostí, hraničící až s jakousi přeplácaností. Říká se tomu „zakopanski styl“ podle města, které polským Tatrám jednoznačně vévodí. V polštině Zakopane, pro nás oficiálně Zakopané s čárkou nad písmenem e. Samozřejmě, že i v té lavině strmých střech a mnohočetných vikýřů se najdou objekty architektonicky čisté, v nichž lze rozpoznat klady a půvaby goralských staveb. Zdá se, že zrovna ve městě zvaném Zakopane se taková čistota hlídá více než kde jinde v okolních vsích.
Podtatranská architektura má na obou stranách hranic jeden společný rys, který se v horách dá jednoznačně předpokládat – použití dřeva. Jinak už téměř žádný. Kromě již zmíněných polských strmých a vysokých střech na první pohled upoutávají výrazné dřevěné štíty, vysoké kamenné podezdívky a bohatá řezbářská výzdoba. Stavby, a to nejen reprezentativní veřejné či menší penziony, ale i soukromé rodinné domy, bývají často přezdobené množstvím balkonů a verand. Na jejich fasádách to hýří rostlinnými motivy nebo geometrickými ornamenty, na naše poměry až moc dekorativními až divadelně přebujelými. To slovenská podtatranská architektura působí dojmem přesně opačným svou jednoduchostí, menšími okny, prostšími střechami a podstatně méně výrazným dekorem. Ten, kdo by si chtěl užít zakopanský styl se vším všudy, si musí pochopitelně zajet do „jámy lvové“ – do města Zakopane.
Kombinace zeleně a můstku nad potokem dokazuje neobyčejnou kreativitu místních tvůrců veřejného prostoru
Dřevěná konstrukce nad tekoucí vodotečí vytváří nezapomenutelný kolorit pěší zóny
Když se u našich severních sousedů hovoří o hlavním městě zimních sportů, tak nemůže být pochyb o tom, že jde řeč právě o tomhle pětadvacetitisícovém městě a správním sídle okresu Tatry. Nic proti Popradu na slovenské straně Tater, ale Zakopane jej svojí malebností a útulností překonává prakticky ve všem. Na rozdíl od rovinatého Popradu leží v údolí mezi Tatrami a horou Gubalowka, což dodává nejvýše položenému polskému městu vysokohorský ráz s velkým výškovým převýšením ještě v jeho hranicích. Už v sedmnáctém století se objevily písemnosti, potvrzující existenci lokality Zakopisko, z něhož se později vyklubalo sídlo se současným názvem. V nejstarší etapě hospodářského vývoje území se prosadilo zejména hornictví a málo se ví, že v okolí se ve větší míře těžily železné rudy.
Na ně vzápětí navázaly hutnické provozy a železárny, což si už ani z hlediska ochrany tatranské přírody ani nedovedeme představit. To až v devatenáctém století přišla změna naprosto zásadní, rodila se éra zakopanských klimatických lázní a nyní převládajícího hromadného turistického ruchu. Rostoucí počet návštěvníků na přelomu 19. a 20, století vedl k výstavbě nových penzionů a vil, a tedy k nám již známému zakopanskému stylu.
Neobvykle dlouhá a zklidněná centrální ulice je vyhrazena hlavně chodcům a koňským povozům
Provozovatelé bryček se v kulisách lidové architektury pohybují zásadně v lidových krojích
Více než kilometr dlouhá hlavní ulice zvaná Krupówki – to je to místo, kde miliony návštěvníků města každoročně pociťují ten pravý duch Zakopaneho. Ještě v polovině devatenáctého století nebyla ani ulicí, ale běžnou polní cestou táhnoucí se bažinatým terénem podél potoka, jenž i dnešní obchodní a společenské pěší zóně dodává ten pravý kolorit a kterému se tady říká Potok Foluszowy. Na jménu tolik nezáleží, spíše na faktu, že tekoucí vodní prvek vytváří ze zakopanské pěší ulice něco, co se nikde jinde často nevidí. A všude kolem „goralské karczmy“, výrobky z ovčí vlny a jiných regionálních produktů, koňské povozy, suvenýry, dřevěné i zděné domy. A mezi tím čistým zakopanským stylem i docela odvážná moderní architektura.
Vrcholem snažení městské správy pro zvýšení atraktivity Krupówek, nazvaných podle dřívějších polních nemovitostí bohaté místní rodiny, se stal dřevěný můstek nad potokem. Vznikl až v roce 1999 v místě původně zatrubněného potoka, konkrétně jeho otevřením a vkusným přebudováním na malé vodní jezírko. Toto místo jako nádherná ukázka moderního veřejného prostoru neunikne očím žádného o procházejících turistů. A fotografie ladných křivek dřevěné konstrukce s panoramatem Vysokých Tater v pozadí, kdo by si jen nechal takový zážitek ujít…
Míst, které si zaslouží turistickou pozornost, najdeme v Zakopanem povícero. Třeba vrch Gubalówka s nejvyšší kótou ve výšce 1 123 metrů nad mořem, kam nás dopraví přímo z centra lanovka z roku 1938 a odkud se vám otevře město jako na dlani i s celým tatranským panoramatem. Nebo vila Koliba, postavená v roce 1893 podle návrhu umělce a mimo jiné i architekta Stanislawa Witkiewicze, zakladatele zakopanského stylu. Jako první objekt tohoto způsobu stavění byla určena pro muzejní sbírky, věnující se právě jemu. Kościeliska, nejstarší část města a východisko k úchvatné horské dolině, kde turisté procházejí podél vodního toku buď rozlehlými loukami, nebo i sevřenými soutěskami ve skalách.
Před kostelem zvaným Svatyně Matky Boží Fatimské stojí symbolický kříž, připomínající jiný kříž na vrcholu Giewontu (1 895 m.n.m), symbol Zakopaného a polských Tater
Papež Jan Pavel II. svatyni v roce 1997 osobně navštívil, protože byla vybudována z vděčnosti nad tím, že přežil atentát v roce před šestnácti lety
Mezi posledně jmenovanou městkou částí a centrem Zakopaneho stojí monumentální stavba kostela s oficiálním názvem Svatyně Matky Boží Fatimské. Najdeme ji pod úbočím hory Giewont, jakéhosi symbolu polské strany Tater. Ne nadarmo kříž před svatyní napodobuje kříž na samotné hoře. A vedle kříže zaujme i postava polského papeže Jan Pavel II., jenž měl k Vysokým Tatrám a speciálně ke městu Zakopane velice osobní až intimní vztah. Na papeže byl v roce 1981 spáchán atentát, který naštěstí přežil. Svoji záchranu připisoval přímluvě u Panny Marie, která se kdysi zjevila ve vzdáleném portugalském městě Fatima. A tak se zrodila myšlenka vybudovat v Zakopanem svatyni oslavující tyto z hlediska polské i světové veřejnosti významné náboženské události.
Kostel dokončili v roce 1992 a o pět let později už papež osobně sloužil ve svatyni mši a sochu Panny Marie Fatimské korunoval. Zbožní Poláci si svého papeže i mnoho let po jeho smrti nesmírně váží a pozoruhodné město pod Tatrami si často spojují díky svatyni s jeho jménem. Žil v letech 1920 až 2005 a nejvyšší křesťanský úřad vykonával až do své smrti dlouhých sedmadvacet let.
Zdroje:
GUS. Ludność. Stan i struktura ludności oraz ruch naturalny w przekroju terytorialnym w 2024 r. stat.gov.pl [online]. Dostupné online. (polsky)
Pinkwart, Maciej: Zakopane i Tatry. 1999. (polsky)
