Pernerové, plzeňští zvonaři vysoké kvality. Zbyla po nich lokalita U zvonu

Určitou vazbu na dění v Čechách však měl Brixen již podstatně dříve, když se v něm narodil Jan Perner, zakladatel slavného rodu s dlouhodobou zvonařskou tradicí. V roce 1702 se stal měšťanem královského města Plzeň, což mu zároveň poskytovalo i právo koupit si zde dům a provozovat jím vybrané řemeslo. Zvolil si to řemeslo hodně netradiční - někde na pomezí výroby a umělecké tvorby, k němuž se vzhledem k náročnosti a k požadavkům na odborné znalosti ne každý dokázal odhodlat. Odlévání zvonů se díky Pernerům dařilo v Plzni skvěle prakticky až do poloviny dvacátého století.

Sám zakladatel tradice se dožil neuvěřitelných 93 let a živnost po něm přebíral syn Josef v ještě větším stylu, takže bohatl a mohl si dovolit kupovat další pozemky a nemovitosti. To jeho syn, shodou okolností také Josef, se oženil v Českých Budějovicích. Tím se rodové větve rozdělily na plzeňskou a budějovickou a podnikaly tak nadále relativně nezávisle na sobě.

Pernerové vždy patřili v Čechách mezi nejvyhlášenější zvonaře. O to zajímavější je fakt, že jeden z té celé řady šikovných mistrů vlastně z rodiny ani nepocházel. Jmenoval se Jakub Vilém Seitz (1744 – 1793) a původně se v dílně učil na zvonařského tovaryše. Když manželka mistra Anna Alžběta Pernerová ve věku čtyřiceti devíti let ovdověla, bylo jasné, že dílna nezbytně nutně potřebuje nového mistra. Tohoto úkolu se ochotně ujal čtyřiadvacetiletý tovaryš Jakub, vdovu si přes velký věkový rozdíl vzal a plzeňské zvonařství tak definitivně zachránil. A nakonec z mladičkého učedníka vyrostl mistr nad jiné povolaný. Kromě odlévání zvonů si také dokázal poradit s výrobou čerpadel a hasičských stříkaček.

Rodina Pernerů mu může být vděčná mimo jiné za to, že zakoupil nemovitosti pod mikulášským hřbitovem včetně kaple Pražského Jezulátka, kterou dodnes Plzeňané znají pod názvem U Ježíška. Ta se stala místem posledního odpočinku celkem dvaceti pěti příslušníků zvonařské rodiny.

V roce 1835 zasáhl kostelní věž bartolomějského chrámu blesk a následný požár zničil všechny zvony zavěšené uvnitř věže. Další zvonař Václav Perner to neměl z rodinného sídla v Pražské ulici na náměstí daleko, takže přispěchal pomáhat už při hašení požáru. Městská rada požádala Václava, aby ulil zvony nové. Provedl tak rychleji, než se podařilo dokončit opravu samotné věže, nicméně dva roky po katastrofě už mohly být zvony ve věži zavěšeny. Taková událost si zasloužila náležitou oslavu, která měla vzdát hold především zvonům i jejich hlavnímu strůjci Václavu Pernerovi.

Ten ještě netušil, jakého nepřítele si najde v osobě nejvýznamnějšího církevního představitele města arciděkana Antonína Hlavana. Pan arciděkan se cítil dotčen, že mu nebyla vzdávána při slavnosti dostatečná úcta a rozpoutal nechutnou pomlouvačnou kampaň, že zvonař si neodvedl svou práci dostatečně kvalitně. Obzvlášť se zaměřil na největší zvon Bartoloměj, nazývaný v Plzni důvěrným oslovením Bárta. Církevní hodnostář skutečně docílil toho, že tento zvon byl v roce 1852 rozbit na kusy a z jeho zbytků měl být odlit Bárta nový.

A co horšího, nikoliv Václavem Pernerem, ale pražským zvonařem Karlem Bellmanem. Takovou potupu už domácí zvonař nevydýchal, urazil se a prohlásil, že na bartolomějskou věž již do konce života nevstoupí. Inu, je zřejmé, že odlévání zvonů nepřinášelo Pernerům vždy jenom potěšení, ale někdy i docela prekérní situace.

Ačkoliv jméno rodiny už současným Plzeňanům zřejmě mnoho neřekne, název lokality U zvonu určitě ano. Nachází se nedaleko od jejich domovského sídla v Pražské ulici za galerií Masné krámy. Jmenuje se tak ulice, po níž vyjíždí tramvajová linka směrem od náměstí, nebo i hotel, kolem nějž naopak směřuje tramvaj na náměstí. Nevědět, kde je lokalita U zvonu, se v Plzni zkrátka nedá.

Zdroje:
SILOVSKÝ, Ladislav. Slavné plzeňské firmy a podnikatelé. Plzeň: Starý most, 2019.
RYBIČKA, Antonín. O českém zvonařství. Praha: Královská česká společnost nauk, 1886.