Před Zdí nářků v Jeruzalémě Židé nepláčou, chodí se tam modlit a „šucklit“

Stojím na rozlehlém náměstí před zdí a pozoruji muže před zdí z ohromných kamenných kvádrů, jak v náboženském vytržení provádí svoje náboženské rituály, včetně toho nám nepříliš známého šucklení. Jedná se o klátivé pohyby, tedy jakýsi projev modlitebního soustředění, připomínající stav člověka v transu, který je soustředěn jen sám na sebe a svého Boha a okolní svět přestává vnímat. To slovo se používá v jazyce jidiš, se vší pravděpodobností jako převzatá odvozenina německého výrazu „schaukeln“ – tedy houpat se, kolébat. Židovské šucklení má svoje prvopočátky už ve středověku, tudíž nic, co by vzniklo až díky novodobým modlitebním praktikám…

Zeď nářků svým názvem připomíná žal, se kterým si Židé z Jeruzaléma i z ostatních diaspor, žijících v jiných zemích, připomínali totální zničení svého posvátného chrámu. Na chrámové hoře před ním stával ještě jeden dřívější, a proto tomuto říkali Druhý. Římská vojska jej totálně zlikvidovala v roce 70 našeho letopočtu. Zeď, k níž se od té doby chodí nepřetržitě modlit jedna generace za druhou, nebyla přímou součástí oplakávaného Druhého chrámu, nýbrž jenom jakousi masivní opěrnou stěnou pro náhorní plošinu, jež se kolem něj rozkládala. A je tam k vidění dodnes. Silně emotivní výraz Zeď nářků se někdy nahrazuje přece jen střízlivějším pojmenováním Západní zeď. Více geografie a prozaičtějšího vysvětlení.

Rád bych se při svém pozorování ke zdi, jež po tisíciletí symbolizuje touhu Židů po vlastním chrámu, přiblížil co nejblíže. Kupodivu to není zase tak nesnadné. Stačí si půjčit nabízenou pokrývku hlavy, kterou u vstupu na náměstí v podobě papírových jarmulek bezpečnostní služby nabízí. A potom projít bezpečnostním rámem podobně jako na kterémkoli letišti, a už se můžete volně pohybovat mezi modlícími se Židy. Mezi nimi ty opravdu ortodoxní svou vizáží i oblečením poznáte na první pohled. Jenom si musím hlídat tu svojí mužskou polovinu zdi v pravé části. Tak jako ve všech židovských náboženských institucích se tu muži nesmí míchat se ženami, těm patří pravá polovina zdi. Pokud mají zahalená ramena a kolena, nikdo jim k přístupu ke zdi nebrání. A to stejně jako nám mužům po dobu dvaceti čtyř hodin denně.

Zeď nářků neboli Západní zeď už dávno neslouží jenom jako místo k oplakávání doby historické potupy devastace židovského chrámu. Také se tu slaví! Mladíci po dovršení věku třinácti let přichází ke zdi se svými nejbližšími, aby tu absolvovali obřad „bar micva“, přeloženo z hebrejštiny jako „syn přikázání“, jenž z nich učiní plnohodnotné a hrdé příslušníky svého těžce zkoušeného národa. Stávají se v náboženském slova smyslu dospělými a přejímají odpovědnost za svůj doposud jen dětský a nezávazný život. Příliš brzy? Jak se to vezme, židovské tradice jsou přece jen od těch u ostatních národů dost odlišné. Ostatně obdobný obřad „bat micva“ - „dcera přikázání“ si prochází dívky už dvanáctileté. Absolvovat si podobné svátky dospělosti právě tady před Zdí nářků, to je to nejvíc, o čem si mohou židovské děti na celém světě nechat jen zdát. Ty jeruzalémské to mají blíže.

Slavnou zeď postavil koncem prvního století před naším letopočtem král, jehož jméno nemají křesťané už z dob narození Ježíše v souvislosti s vražděním neviňátek vůbec rádi – Herodes Velký. Ale postavil ji pro potřebu stability Druhého chrámu kvalitně, to se musí uznat. Stojí tu i bez chrámu a její masivní kamenné bloky po obě dvě tisícovky let vydržely svoji statickou roli bez úhony, i když se někde musely doplňovat novými materiály. Zeď pozorovaná z prostorného náměstí ve skutečnosti představuje jen část viditelnou nad terénem, Ta část druhá schovaná pod terénem už historicky pokryly ulice nebo pozdější budovy. Skutečná délka zdi je úctyhodných 488 metrů.

Ani to náměstí tu nestojí příliš dlouho. Ještě před rokem 1967 v okolí zdi bývala zástavba a přiblížit se k ní bylo možné jen úzkou uličkou. Jak velký rozdíl od současnosti, kdy je celý ten prostor s náměstím, zdí a náhorní plošinou bývalého chrámu dokonale přehledný. A na plošině nyní stojí místo Druhého chrámu dvě jiné architektonické perly: mešita al-Aksá a Skalní dóm se zlatou kupolí, viditelnou v Jeruzalémě ze všech stran, a především od Olivetské hory. Tam už pro změnu sahá tradice muslimská a k mešitě i Skalnímu dómu se od Zdi nářků běžně vyznavači jiné víry nedostanou.

Při pozorování dění u Zdi nářků si jasně uvědomuji, jak odlišně prožívají židovští věřící svoje modlitby třeba ve srovnání s křesťany. Dotýkají se kamenů, jako kdyby je něžně hladili, předčítají si z Tóry a do otvorů mezi kamennými kvádry zasouvají papírové lístky, plné osobních modliteb nebo přání. Těch je každá škvíra plná, ty mimo jiné vytváří atmosféru zdi a činí ji tak dokonale neopakovatelnou.

Do Jeruzaléma a ke zdi není už tak snadné cestovat jako ještě před léty, bezpečnostní situace se změnila, konflikty mezi státy, náboženstvími a národy se každým týdnem násobí. Židovský stát se bohužel dostal do soukolí vysoké politiky a nikdo neví kdy a jak z toho ven. Ale cestování sem je pořád ještě možné…

Zdroje:
JAROMÍR, Adamec. Zeď nářků. Země světa. 1.2.2022, roč. 21, čís. 2, Dostupné online
NEWMAN, Ja'akov – SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Dotisk 1. vyd. Praha: Sefer, 2004.