Článek
Každý začátek je těžký
Přes všechny historické peripetie se ze všech pádů a hrozeb zániku nakonec vzpamatovala a vyrostla do dnešní krásy, aby vypovídala o životě jednoho z národů, kteří představoval v našich zemích velice podstatnou část mnohonárodnostní identity. V roce 1870 žilo na území Plzně přes dvanáct set osob, kteří se hlásili k židovské víře, což představovalo přibližně pět procent všech obyvatel. Více než procentuální zastoupení však vynikala jejich ekonomická síla, protože židovská populace všude, a naše země tím nevyjímaje, stávala u zrodu manufaktur, fabrik i jiných zdrojů ekonomické prosperity.
Plzeňští stoupenci Davidovy hvězdy začali vyvíjet tlak na vybudování v pořadí už třetí synagogy ve městě, ale pro tentokrát už velkorysejší a na rozdíl od těch dvou předcházejících ve městě dominantní. Za tímto účelem zakoupili pozemek se zájezdním hostincem a šedesáti stájemi v místech, kde skutečně Velká synagoga v dnešních sadech Pětatřicátníků stojí. Jako projektanta si vybrali vídeňského architekta Maxe Fleischera, jenž ve své době platil za specialistu na stavbu obdobných židovských svatostánků. Zadání bylo jasné: nechceme už nic skromného, jako byla ta první už neexistující synagoga u městských hradeb. Ani jako ta druhá, sice zachovalá, ale skrytá ve vnitrobloku uliční zástavby. Potřebujeme svatostánek omračující a reprezentující naši specifickou víru…
Charakteristická Davidova hvězda tvoří jeden z výrazných prvků hlavní fasády
Po zahájení stavby se záhy ukázalo, že propojení s architektem ze vzdáleného hlavního města monarchie nebylo zrovna tím nejšťastnějším tahem. Projekt si vyžadoval takovou finanční náročnost, že ani bohatá plzeňská židovská obec, která vše měla uhradit z vlastních prostředků a donátorských darů, si na takový úkol netroufala. Návrh se nezamlouval ani zástupcům města. Stavba věží synagogy, převyšujících nedalekou bartolomějskou věž na hlavním náměstí – to už byla pro mnohé až příliš silná káva. Nezbylo než od původního projektu upustit, trochu se uskrovnit a začít lovit ve vlastních plzeňských vodách.
Pomocnou ruku při hledání cesty, jak ze vzniklé situace ven, podal Emanuel Klotz, majitel místní skvěle prosperující stavební firmy. Ten slíbil, že projekt přepracuje, a to dokonce bez nároku na honorář. Ale s jedinou podmínkou, že mu židovská obec zadá realizaci celé stavby. Stalo se a v srpnu 1893 už Velká synagoga zasvítila novotou.
Interiér hlavního prostoru
Zatímco parter byl v synagogách vyhrazen pouze mužům, horní patro pro změnu ženám
Velkolepý rozjezd zkomplikovali nacisté
Židé, kteří to veškeré bohatství interiérů i exteriérů financovali sami bez podílu města či jiných veřejných institucí, se konečně dočkali důstojného místa svých modliteb. A jak bylo u nich vždy zvykem i místa vzdělávání. Netrvalo to dlouho, protože se rychle blížilo období největší a dosud nepochopitelné potupy národa, jež se o rozvoj lidstva tolik zasloužil. Nacisté zřejmě podvědomě tušili, proč se Židů tolik obávat a dospěli k názoru, že si nezaslouží nic jiného než totální likvidaci. V lednu roku 1942 tři speciální transporty odvezly z Plzně přes dva tisíce šest set Židů do Terezína. Takto zacházeli příslušníci „vyvoleného německého národa“ s těmi, jež spadali do skupiny „osob druhé a možná ještě nižší kategorie“.
Velká synagoga nejenom že osiřela, ale bez svých věřících se ocitla na pokraji likvidace bez jasného dalšího využití. Protektorátní správa by ji nejraději odstřelila, aby už nikdy nemohla připomínat nenáviděnou židovskou víru. Paradoxně ji poloha v řadové zástavbě nakonec zachránila, protože objekty tak gigantických rozměrů se přece jen bourají méně snadno ve srovnání s těmi stojícími volně. Také se tu skladoval nábytek po deportovaných osobách a ten nebylo kam jinam momentálně umístit. A v neposlední řadě posloužila synagoga i k účelům čistě pragmatickým - výrobním. Jako výsměch všem historickým souvislostem tu začali šít uniformy pro německé vojáky.
Charakteristické prvky plzeňské synagogy připomínají maurský styl plný oblouků, sloupů a kleneb
Detail zaklenutí střední lodě
Jak dál po válce?
Z koncentračních táborů se po válce vrátilo jen 204 plzeňských Židů, ale i těch několik málo přeživších nehodlalo ve městě nadále zůstávat. Většinou dali přednost životu v izraelském prasídle svých předků, nebo až za oceánem, kde se už před válkou díky emigračním vlnám zformovaly početně silné židovské diaspory. Poválečná Plzeň musela řešit spoustu jiných závažných problémů a znovuotevření židovského svatostánku rozhodně nemohlo patřit mezi její nejdůležitější priority. Nota bene, když kvůli minimálnímu počtu věřících Židů ani nebyl důvod, pro koho takovou stavbu obnovovat. Demolice už nepřicházela v úvahu, ale zvažovaly se různé varianty přestavby. Tržnice? Městské lázně? Ještě, že se k tak neuctivému až barbarskému počinu nikdo neodhodlal…
Židovská obec, ač početně ve městě téměř přehlédnutelná, se ovšem nevzdala. To díky ní se příslušné instituce po desetiletích nečinnosti probudily a uvědomily si, že s památkou takového významu není radno jen tak hazardovat. Začátkem roku 1998 byla Velká synagoga po částečné rekonstrukci znovu otevřena. Po ní následovaly další opravy.
A nyní v roce 2026 už snad nemůže být kondice Velké synagogy lepší. Židovští spoluobčané se sem chodí modlit a vykonávat svoje rituály, ti ostatní do ní přicházejí například na výstavy nebo koncerty. Prostě symbióza náboženství i nejrůznější kulturní náplně v úžasném prostředí, to vše činí ze stavby vedle zbouraných pětatřicátých kasáren místo, které je hodno být milováno všemi, bez ohledu na víru…
Nejposvátnější místo Velké synagogy
Zdroje:
PLZEŇ, S. I. T. Velká synagoga. Visit Plzeň. Dostupné online
VEČEŘOVÁ, Petra. Židovské památky v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. Praha: Olympia, 2009
