Článek
Veškerá zástavba, nacházející se uvnitř Dunajského kanálu a Ringu, spadá pod první vídeňský okres. A prestižnější adresu než právě tady už si žádná rakouská rodina ani firma v Rakousku nedokáže představit. Adresy ležící vně tohoto území, tedy zbývající vídeňské okresy, se rovněž cení, ale již ne tolik. Bydlet nebo pracovat uvnitř Ringu, tj. na území o ploše 1,3 kilometrů čtverečních, se tu považuje za příležitost vyvažovanou zlatem. Při tom se jedná o plochu téměř nepatrnou ve srovnání s celým městem – 415 km2. Pravda, rakouské hlavní město se počítá mezi ty hodně zelené a půlka z celkové plochy připadá na parky, zahrady a lesy.
Ať žije historismus!
Vídeňská třída ve tvaru půlkruhu, vybudovaném na místě uvolněném po zbouraných hradbách, je jedinou ulicí na světě, která propůjčila svůj název celému stylu architektury. Nejenom znalci příslušných uměleckých oborů ví, co si mají pod německými pojmy „Ringstrassenarchitektur“ nebo „Ringstrassestil“ představovat. Když sám císař František Josef I. rozhodl vlastním nařízením o nejradikálnější změně vídeňské uliční sítě, ke které kdy na území města došlo, měl už docela konkrétní představy, jak by se nová prestižní třída měla zastavět. Samozřejmě budovami divadel, muzeí, ministerstev a jiných veřejných objektů, a to vždy v historizujícím pojetí. A tuto jeho představu pomohlo realizovat na pětaosmdesát významných evropských architektů, mezi nimi tak skvostná jména, jakým byl specialista na výstavbu operních budov G. Semper nebo Theophil von Hansen, dánský architekt, jenž své první zkušenosti posbíral během studií v Aténách. Na výstavbě operní budovy, která se stavěla jako první ze všech, se významnou měrou podílela firma českého architekta Josefa Hlávky.
Po dokončení budovy Státní opery vyrostly v sedmdesátých až osmdesátých létech devatenáctého století podél Ringu jako houby po dešti nejen historizující stavby, ale i skvostné parky, náměstí, veřejné budovy a veškerá na ně navazující infrastruktura. To vše rázem proměnilo středověkou a již mírně ospalou Vídeň v moderní město světové extratřídy. Na Ringstrasse dnes leží většina budov rakouských ministerstev, sem chodí studenti na universitu a poslanci do parlamentu, úředníci i občané na Novou radnici, tady stojí kromě opery i druhá nejvyhlášenější vídeňská divadelní scéna Burgtheater nebo areál s největší koncentrací muzeí na světě. Mezi Ringem a bývalou císařskou rezidencí Hofburg vzniklo nejprostornější nezastavěné prostranství ve městě Heldenplatz – náměstí Hrdinů a sem do Městského parku se vydávají místní i turisté z větších dálek fotit sochy svých oblíbených skladatelů Franze Schuberta, Franze Lehára a Johanna Strausse mladšího, mimochodem jedny z nejčastěji fotografovaných artefaktů Vídně.
Po stavbě Ringu jiné město
Zkrátka řečeno Ring proměnil vše a nenechal v dunajské metropoli kámen na kameni: život pulzujícího města se v posledních desetiletích monarchie přesunul z křivolakých uliček kolem Štěpánského náměstí na Ringstrasse. Vídeňané tu dlouhou třídu milovali od samého začátku a pochopitelně milují dodnes, stala se místem koncentrace nejvyšších duchovních hodnot i nezávazného společenského korza, kde se při promenádách protřásaly zvláštním místním jazykem zvaným „wienerisch“ drby i nejvyšší státní politika. Mluvit „po vídeňsku“ má ve srovnání s rakouskou němčinou svoje specifika, nemluvě už vůbec o oficiální „Hochdeutsch“. Místní způsob vídeňského vtipkování charakterizuje výraz „weana Schmäh“ – čte se „vínr šmé“ a vídeňské brambory zase odkazují nečekaně na zemní jablka – Erdäpfel. I tato zvláštní mluva do jisté míry formovala tady na Ringu.
Přes pět kilometrů dlouhá a až šedesát metrů široká Ringstrasse představuje svojí koncepcí, založením i charakterem jednu souvislou městskou třídu, ale dům s takovou adresou by člověk sháněl marně. Celý Ring je totiž rozdělen na devět úseků se svým vlastním pojmenováním podle sousední architektonické dominanty, třeba „Opernring“ nebo často podle politických činitelů z dřívějších dob např. „Dr.K.-Renner-Ring“. Tím, že Ring vznikl v relativně krátké době a s více méně jednotným architektonickým výrazem, vstoupil nesmazatelně do dějin umění, ale i zákonitě narazil na protitlak. Architekti kolem Ringu zhmotnili bezesporu původní záměr dokonale, provedli tu svou urbanistickou vídeňskou revoluci bezchybně, ale…
Chytré hlavy protřelých a zkušených architektů tu nevymyslely nic nového, ale stále jen opakovaly staré myšlenky a léty prověřené postupy v mírně upraveném hávu. Nezasluhovala si snad doba ve druhé polovině devatenáctého století něco víc než jen opakovat staré historické styly? Neorenesance, neobaroko, neoklasicismus – cožpak si architektura nedokáže poradit s něčím ještě nevyzkoušeným? Přesně takhle uvažoval Otto Wagner a s ním duševně spříznění umělci při pohledu na monumentální stavby na Ringstrasse. Akce vyvolala reakci, a ne náhodou k tomu došlo zase v dunajské metropoli. „Jugendstil“ neboli secese jako odpor k oficiálně prosazovanému stylu Ringu vyvolal zemětřesení všude tam, kam z Vídně zamířil. Ale to už by byla zase jiná kapitola, a určitě ne méně zajímavá.
Takže sečteno a podtrženo! Myšlenka Ringu určitě v pořádku. Realizace staveb kolem něj možná zbytečně promarněná příležitost…
Zdroj:
Architektura – svědectví dob, Bohuslav Syrový a kolektiv, nakladatelství SNTL, Praha 1977
