H.Zápal a Týnice – architekt a klenot, který díky němu vstal z popela

Vesnička Krašovice mezi Trnovou a Dolní Bělou, pár kilometrů severně od Plzně, se kromě tvrze rytířů z Krašova, zničené ještě během za husitských válek, může pochlubit událostí pro dnešní Plzeňsko jistě důležitější – v roce 1885 se v ní narodil v rodině vesnického učitele nejvýznamnější architekt meziválečné Plzně jménem Jan Zápal. Svoje typicky české křestní jméno si později sám upravil na méně obvyklou formu Hanuš. K tomu, aby se jeho životní dráha vyvíjela duchovně a intelektuálně, přispěl kromě otce také strýc František König, bratr jeho matky. Jako starosta Kralovic se běžně pohyboval ve vyšších politických kruzích a dotáhl to až na poslance Říšské rady.

Dětské okouzlení Mariánskou Týnicí
První setkání s architekturou nejvyšší kvality zažíval jako školák po přestěhování do blízkých Kralovic, kde otec začal učit ve škole na náměstí a odkud zvídavý chlapec při svých toulkách poprvé zabrousil před areál v Mariánské Týnici. Sice tehdy v troskách a ve zuboženém stavu, ale pořád ještě památka mimořádných kvalit od Jana Blažeje Santini-Aichela. A navíc schopná nového znovuvzkříšení, jak mladíček skálopevně věřil. Tato monumentální stavba se stane jeho celoživotní inspirací a impulsem, proč svůj život zasvětit výstavbě objektů nových, ale i kvalitní památkové péči staveb starších. Dalším důležitým místem pro Zápalův osobní vývoj se stal Rakovník a jeho reálka, kterou vystudoval kdysi i jeho otec a kde působil jako učitel celým národem uctívaný historik a spisovatel Zikmund Winter. Zápalova záliba v kreslení jednoznačně rozhodla v otázce: kam dál? No přece do Prahy a vystudovat architekturu!

Získal práci na stavebním úřadě, ale pozor! Tam tehdy neseděli jen nudní úředníci, ale nejschopnější projektanti, kteří městu odpovídali i za realizaci všech svých projektů. Z tohoto důvodu jeho nové stavby nebo objekty jím ovlivněné najdeme v západočeské metropoli všude a téměř na každém kroku, Něco takového se moderním architektům naší doby poštěstit nemůže. Jeden z těch objektů se nachází o trochu dál, zato ten býval pro něj osobně nejdůležitější a nejbližší: o rekonstrukci Mariánské Týnice se vždy zmiňoval nebo o ní psal jako o snu svého života. Už jako školáček v Kralovicích si předsevzal, že záchrana tohoto barokního proboštství s kostelem Zvěstování Panny Marie bude tím hlavním impulsem k vystudování architektury a ústředním motivem jeho životního poslání. Může postavit desítky, ba stovky nových staveb, ale tahle, v jeho době žalostná ruina za Kralovicemi, stojí za to, aby vyvstala z popela jako ten bájný pták Fénix. Nakonec se to podařilo, i když ne za jeho života, ale H.Z. na tom má neocenitelnou zásluhu.

Dočasná zkáza objektu proboštství, stavby nevypočitatelné architektonické a historické hodnoty, byl prvotně vyvolán zrušením kláštera se sídlem v Plasích, který jej kdysi nechal postavit a celou dobu jej také provozoval. Klenot u Kralovic se tak ocitl bez nezbytného hospodářského zázemí domovského kláštera, bez něhož nemohl dlouhodobě prosperovat, jen s pomocí milodarů by to nešlo. Takže už nový správce po zrušení kláštera, tzv. Náboženský fond, pro něj hledal dalšího majitele a z povahy vzniklých okolností jej ani nalézt nemohl. Chátrající stavba nebyla schopna financovat sama sebe, na čemž nic nezměnili ani pozdější majitelé plaského panství Metternichové. První pokusy o založení spolku pro záchranu Týnice se objevily až po vzniku samostatné republiky, ale skutečně přínosnou iniciativou se stalo až založení „Jednoty pro záchranu Mariánské Týnice a kostelíka u Ježíška v Plzni“ ve třicátých létech dvacátého století.

Dokázal sehnat podporu mocných
Instituci s krkolomným názvem, zahrnujícím v sobě hned dva zeměpisně vzdálené objekty, cíle svého komplikovaného úsilí a snažení, duchovně vedl už zkušený Hanuš Zápal s podporou plzeňského patriota Ladislava Lábka. Jednota čítala po celých západních Čechách asi patnáct stovek členů a společenské renomé ji měli v čestném předsednictvu dodávat osobnosti všeobecně uznávané: prezidentova dcera Alice Masaryková, manželka dalšího prezidenta Hana Benešová nebo zástupce vlastnické rodiny plaského majetku Pavel Metternich. Tomuto rodu objekt v Týnici z právnického hlediska patřil až do roku 1940.

Jednota si totálně zdevastovaný objekt u Kralovic pronajala po dobu devětadevadesáti let a zásluhou Hanuše Zápala nešetřila úsilím ke shromažďování finančních prostředků k jeho záchraně. Přednášky, dary, sbírky, příspěvky od vlivných plzeňských institucí včetně Škodovky, Plzeňské banky nebo Měšťanského pivovaru. Jména Zápal, Lábek či členů čestného předsednictva otevírala dveře i k těm nejmovitějším sponzorům. Kromě přerušení v létech nacistické okupace se činnost Jednoty rozbíhala žádoucím způsobem a na stavebním stavu Týnice to bylo i patřičně znát. Věci se daly do pohybu a památka se začala vylepšovat. Zvrat přinesl až poválečný rok 1950, kdy iniciativní Jednotu, údajně v rámci „průhlednějšího a transparentního sjednocování“ pod přímou kontrolou republiky, začlenili do Státní památkové správy pod dozorem Ministerstva kultury. Tu vedl architekt Václav Mencl, syn přímého Zápalova nadřízeného na stavebním úřadě v Plzni.

U definitivního rozhodnutí, zda má Týnice přejít do rukou církve, jak prosazovali lidé kolem Zápala, nebo do vlastnictví státu, což se v roce 1957 skutečně stalo, už architekt nebyl. Jeho vliv v podmínkách nově vzniklé politické situace slábl, stejně tak jako pozice nejvěrnější spřízněné duše, Ladislava Lábka, v jím založeném Národopisném muzeu. Dvacetileté úsilí s intenzivními záchrannými pracemi Hanuše Zápala v Týnici vyšumělo pomalu do ztracena a svoje sedmdesáté narozeniny už oslavil v ústraní a na pokraji zájmu veřejnosti. Na stará kolena se dočkal nezáviděníhodné situace, kdy mu ani desítky renomovaných staveb v plzeňských ulicích nepomohly k zaslouženému společenskému uznání.

Přesto je dodnes považován za hlavního tahouna záchranných prací v Týnici, jež vyústily v roce 2 000 v obnovu kostelní kopule, která se před tím vlivem katastrofického technického stavu zřítila. Došlo i k realizaci současného Muzea a galerie severního Plzeňska, excelentní ukázky toho, jak má vypadat příkladná památková péče. Přijeďte se podívat, Týnice určitě uchvátí i vás!

Také na jižním Plzeňsku se mohou pochlubit vynikajícím veřejným prostorem, zrozeným v hlavě a na rýsovacím prkně architekta Zápala. Jako jeho vůbec poslední realizace vzniklo v šedesátých létech dvacátého století schodiště a úprava okolí kostela Nanebevzetí Panny Marie v Přešticích. Toho kostela, pod nímž se na úpatí kopce narodil architekt a mecenáš Josef Hlávka.

Zdroje:
DOMANICKÝ, Petr. Hanuš Zápal (1885–1964) : architekt Plzeňska. 1. vyd. Plzeň: Starý most s.r.o. a Západočeská galerie v Plzni, p.o., 2015
BUKAČOVÁ, Irena. Hanuš Zápal. Vlastivědný sborník: čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska, 1996, 6(3)