Článek
Myšlenka uměle přehradit řeku Mži a vytvořit zhruba dvaadvacet kilometrů dlouhé vodní dílo, táhnoucí se až k městu Stříbro, se zrodila v padesátých létech minulého století. Dotažena do úspěšného konce byla v roce 1964, kdy se celý vodohospodářský komplex uváděl do provozu. Západočeši tak získali před tím nevídanou příležitost ke stavbě nových chatových oblastí, autokempů a rekreačních ploch, kam rádi jezdí trávit své dovolené, popřípadě za krátkodobým víkendovým odpočinkem nebo jenom tak projet se „pořádnou velkou lodí“, k čemuž nemají široko daleko v okruhu v dostupné vzdálenosti od Plzně žádnou jinou možnost.
Loď s názvem Plzeň se využívala k vyhledávaným plavbám, zpestřeným hlavně pro dětské pasažéry k neočekávaným pohádkovým zážitkům ze strany spolupracujících aktérů na břehu. Od sezóny 2026 už loď vyplouvá od stanoviště u autokempu u hráze pod novým jménem, uctívajícím svého dlouholetého provozovatele. Stalo se tak po jednoroční přestávce bez lodní dopravy na přehradě.
Pod vysokou sypanou hrází se dostává řeka Mže do svého původního koryta a směřuje k chatové oblasti pod zříceninou hradu Buben
Prvořadým úkolem při přehrazení jakékoliv řeky musí být vybudování pevné a stabilní hráze. Tady u obce Hracholusky ji projektanti navrhli zemní a sypanou s úctyhodnou délkou 270 metrů a výškou téměř sedmadvaceti metrů s tím, že vedle ní umístili malou vodní elektrárnu s Kaplanovou turbínou. Po samotné hrázi se bohužel projít ani projet nemůžeme, to je dovoleno jen osobám a technice obslužného personálu. Nevadí, k zemní hrázi se lze alespoň přiblížit z jejího pravého břehu a sestoupit na terén pod přehradou.
Tady už vytéká Mže jako docela normální a romantická řeka, jenom ten pohled od hladiny směrem ke koruně hráze působí značně impozantně. Pokračujeme-li dále při řece ve směru jejího toku, dojdeme ke klasické scenérii chat rozsetých na obou březích, trampských sportovišť a víkendových aktivit těch majitelů chat, kteří si svoji Mži romantických zákoutí a rybářských fleků nenechají ujít.
Jen pár kilometrů pod hrází stávala hojně využívané lávka pro pěší, spojující pravý břeh s levým. Před časem jsme k ní na svých pravidelných toulkách přírodou s kamarádem přišli v domnění, že se pohodlně suchou nohou dostaneme na druhou stranu, tím spíše, že vždycky bývala součástí značených turistických cest. A ejhle, tahle lávka pod zříceninou hradu Buben vždycky stávala a najednou nikde není. Přesněji řečeno, lávka se neztratila, jenom ji nedávná vysoká voda smetla do řeky a tam beznadějně ležela v troskách na dně ještě mírně rozvodněné Mže. Co teď? Obejít to místo by znamenalo ujít mnoho dalších kilometrů. Nebo se vrátit zpátky a přechod na druhou pravobřežní stranu s hradem Buben vynechat? Nakonec jsme v tom divokém proudu řeku vytékající z přehrady přebrodili, ale po pravdě řečeno takový zážitek přecházení rychle tekoucí vody až po pás už bych si nejraději podruhé odpustil.
Před zemní hrází se už na hladině zadržovaných vod nachází výrazný vodohospodářský objekt
Lávku voda smetla a doposud se na jejím místě žádná nová nepostavila. Dlužno ale přiznat, že nádrž sehrála často svoji veskrze pozitivní roli ochrany před abnormálním stavem vysoké vody. Ne že by Mže patřila mezi ty nejdivočejší vodní toky, které by dokázaly zaplavit Plzeň až nadoraz. Ale když se tam sejde kulminace vysokého stavu také ze všech třech zbývajících řek, tedy Úhlavy, Úslavy a Radbuzy, potom je každá regulace množství přitékající vody užitečná. Tímto způsobem se řízené odpouštění množství vody z přehradní nádrže Hracholusky či šumavské nádrže v Nýrsku západočeské metropoli v posledních letech mockrát vyplatilo.
Nehledě na značnou délku přehrady se přes ní klenou pouze dva mosty. Jeden se jmenuje Pňovanský a převádí přes vodní hladinu vedlejší železniční trať do Bezdružic, která se odklání z hlavní trasy mezi Plzní a Chebem. V poslední době se o tomto mostu zvaném „Rámusák“ dost mluvilo a psalo v souvislosti s neobvyklým postupem při rekonstrukčních pracích. Tři původní nýtované ocelové oblouky z roku 1901, položené na podpory na obou březích a na dvojici středních vysokých pilířů byla nahrazeny úplně novými. Ty se smontovaly nově vedle mostu, vysunuly nad starou konstrukci tak zvaně „vzhůru nohama“ a obě části se posléze napevno spojily vysokopevnostními tyčemi. Potom se celé to monstrum hydraulickými lisy otočilo o 180 stupňů. Stará konstrukce se odpojila, vysunula na břeh a definitivně rozebrala. Prosté a geniální. Ovšem nikoliv technicky jednoduché, taková technologie doposud byla v Evropě ojedinělá…
Hlavním důvodem k volbě výše zmíněného postupu se stal fakt, že mostovka leží ve výšce asi čtyřiceti metrů nad hladinou, takže provádět práce z nějakého provizorního lešení ani nepřicházelo v úvahu. Konstrukce je oblouková, ale s oblouky pod mostovkou. To znamená, že nad ní zůstával volný prostor, kam by se dal při zachování stávajících pilířů nový most nasunout. Potom už jenom to vše otočit, aby nový most zaujal polohu dolní a ten starý polohu horní. Se „šrotem“ zpátky na břeh a dílo je dokonáno…
Ohyb původního toku řeky nedaleko od hráze sleduje i přehradní nádrž
A proč ten název Rámusák? To dá rozum, tuto libozvučnou přezdívku používají železničáři i místní kvůli nadměrnému hluku při projíždění vlaků, dokonce i pro tu konstrukci novou, kdy už hluk tolik nehrozí. Inu, zvyk je železná košile a ten se tady nad přehradou dlouhodobě udržuje. Druhý vzpomínaný most přes přehradu převádí provoz automobilový u obce Čerňovice. Ten není dopravním hlukem tolik ohrožen, za to u něj najdete oblíbenou přírodní rezervaci s oficiálním názvem Údolí Mže. Přímo u nájezdu na silniční most tak narazíte na skalní stěny, suťová pole a lesní porosty, které se tu formovaly ještě dávno před napuštěním přehrady.
Jediný silniční most přes přehradu se nachází u obce Čerňovice
Čerňovický most od břehu s přírodní památkou
Ta logicky zaplavila i několik obcí, mlýnů a v neposlední řadě i objektů pevnostního charakteru, jež tady vznikaly před druhou světovou válkou jako obranná reakce na nacistické nebezpečí. Pevnůstky navzdory mimořádným finančním nákladům našemu ohroženému státu stejně nepomohly. Při mimořádném poklesu hladiny vody jsou podobné zbytky lidské činnosti, ale pařezy a kmeny stromů jako pozůstatky přírodního charakteru, ještě k vidění. Naposledy se tak stalo v roce 1998 a potom poměrně nedávno v roce 2022.
U přehrad tak bývá zatopení předcházející krajiny včetně vesnic obvyklé. Platí jednoduché pravidlo: něco za něco, aby mohly být později užitečné, musí se jim před tím leccos obětovat…
Přírodní památka s názvem Údolí Mže
Zdroje:
Vodní nádrž Hracholusky – AtlasCeska.cz. Atlas Česka [online]. 2009-04-18. Dostupné online.
Vodní přehrady - Hracholusky. www.kct-tabor.cz [online]. Dostupné online.
