I ve svých sto letech zůstal Hurvínek rozpustilým a roztomilým rošťákem

Děti i dospělí se z jeho roztomilých dialogů s „taťuldou“ radují už rovných sto let. Celý úspěch založil ideový tvůrce plzeňských postaviček profesor Skupa na vztahu nabručeného táty s neposedným synem, o němž se neví, kde se tu vzal a kdo byla jeho matka. Názory na původ jména nebyl mezi členy souboru jednotný, někteří tvrdili, že jej odvodili od jména Hurvín, jiní od bojového výkřiku hurrá. V lidovém nářečí také to slovo označovalo nešikovného popletu nebo malé dítě, které pořád něco vyvádí. A podobných vysvětlení by se našlo bezpochyby i více.

Loutkové divadélko feriálních osad, známé také pod zkratkou LDFO si za první světové války získalo Plzeňany hlavně satirickými komediemi a nepůvodní postavičkou Kašpárka. Tradice populární divadelní scény se rodila postupně, a to z původního kočovného loutkového souboru Karla Nováka. Radikálně se ale změnila až příchodem skutečného mistra všech pozdějších loutkoherců Josefa Skupy. Rok 1919 se pro Skupu stal osudovým hned ze dvou důvodů, jednak nastoupil na místo profesora kreslení a matematiky na reálném gymnáziu na Mikulášském náměstí v Plzni, kde učil celých dalších jedenáct let, než si založil vlastní profesionální divadlo. Pedagogickým aktivitám se věnoval souběžně s divadlem. A ta událost číslo dvě?

Karel Nosek mu vyřezal ve své dílně prvního Spejbla, první fyzicky hmatatelnou postavičku, jakou si kreslíval ještě jako student pražské umělecko-průmyslové školy. Figurku už tehdy s frakem a se dřeváky na nohou, už tehdy podle Skupova ideového záměru popleta a nešika, z něhož se časem vyklube tolik populární bavič s nálepkou neškodného klauna. Než mu ve „feriálkách“ vymysleli neméně povedeného synátora, vystupoval „taťulda“ spolu s Kašpárkem. Starší historická figurka se do té novější navážela vždy s úsměvem i respektem, ale pokaždé k obveselení všech přítomných. Nikdo, ani sám duchovní otec, si přesně nepamatoval, odkud se to směšné jméno Spejbl vzalo a přibližně kdy se tak spontánně objevilo. Teorie se opět různí.

Také druhý rok samostatné republiky 1920 přinesl do skupiny zapálených loutkoherců nové impulsy. Objevil se tu učitel Frank Wenig, jenž bude časem dodávat divadlu hry s kvalitními texty. V tomto roce se o dvacet let starší Skupa poprvé seznámil s osmiletým Jiřím Trnkou, jemuž navzdory mladičkému věku otiskli v jednom časopise zdařilou kresbičku populárního Kašpárka. Skupa v roli učitele se s nadaným žákem ještě později setká na gymnáziu na Mikulášském náměstí a bude to právě on, kdo jej přivede mezi své kolegy a ve vší rozmanitosti mu odhalí kouzelnou atmosféru kolem divadelních prken. Ještě v roce 1920 se Skupa stačil oženit s kolegyní ze souboru Jiřinou, v civilním povolání zaměstnankyní místní pobočky Anglobanky. Manželka mu pak bude věrným životním souputníkem v dobách dobrých i zlých, bez níž by klasik všech našich loutkoherců nikdy nedosáhl tak výjimečného postavení.

Hurvínek poprvé na jeviště přinesl židličku a svým neodolatelným způsobem procedil jediná dvě česká slůvka „ruku líbám“. Také zakoulel očima způsobem, jaký si pamatuje každé dítě a vydrží až do seniorského věku. Takhle uměl profesor plzeňské reálky v jediné několikasekundové scénce s publikem čarovat…Skupa prosazoval autorské herectví, které rozvíjí nějaký prvotní nápad v návaznosti na podněty z publika a tímto způsobem dokázal improvizovat celé představení. Takový způsob hraní na jedné straně vyvíjel improvizační mistrovství herců a vyžadoval od nich výkony až nadlidské, ale na druhé straně nemohl zachovávat, alespoň v té době, hotové texty, jež by byly dostupné všem dalším nastupujícím generacím.

Muž, který dokázal založit lehce divadlo, stejně tak jako rozhlasové studio, který vycítil typy hrdinů, jež si nová doba vyžaduje, a který v neposlední řadě uměl kolem sebe soustředit vhodné lidi k realizaci svých vlastních a kvalitně propracovaných záměrů, se nové situace nezalekl. Naopak se do každé nastávající výzvy opřel razantně. Kdyby už Skupa nikdy nic jiného v životě nevytvořil, jeho dvě postavičky Spejbl a Hurvínek by mu nesmrtelnost stačili zajistit i samy o sobě. Populární dvojice stojí jako námět bronzového sousoší v Šafaříkových sadech a nejnověji také na náměstí Republiky a připomíná tak svoji příslušnost ke svému rodnému městu. Pedagog, výtvarník a divadelník se rozhodl, že po zkušenostech s amatérskou scénou se osamostatní a vybuduje scénu podle svých vlastních představ.

S manželkou Jiřinou, rozenou Schwarzovou, bydleli dlouhou dobu v Žitné ulici č. 44, dnes ulici Politických vězňů. Děti spolu neměli, takže o to usilovněji se mohli věnovat svému společnému poslání – loutkovému divadlu, kde paní Skupová vodila loutku Hurvínka a její manžel Spejbla s tím, že až do roku 1938 obě postavičky i namlouval. Běžně hrávali dvě představení denně, odpoledne pro děti a večer pro dospělé. Byt obou manželů v Žitné ulici na Borech tak představoval hlavní plzeňskou základnu nového profesionálního divadla, jejich vilka v nedalekém Chrástu zase výrobní základnu pro vytváření technického zázemí.

Plzeňské loutkové divadlo prof. J.Skupy sehrálo v letech 1931 až 1943 skoro tři a půl tisíce představení, která shlédlo přes 1,8 milionů diváků, přestože začínali spolu se ženou i s Gustavem Noskem skromně v sedmi lidech, bez zvlášť rozsáhlého repertoáru a s texty ne vždy nejvyšší kvality. Skupa si samozřejmě uvědomoval, že do budoucna už si jeho profesionálně vedená scéna nevystačí jenom s provinční Plzní a jenom s divadlem, takže od samého začátku dojednával i hostování v zahraničí. Ve dvou případech se jednalo o účast na kongresech mezinárodní organizace UNIMA, nejdříve do belgického Lutychu a v roce 1933 do slovinské Lublani. Osobně pro něj znamenal posledně jmenovaný kongres nejvyšší poctu, které kdy může loutkoherec dosáhnout – zvolili jej tam prezidentem všech světových loutkářů a tuto funkci zastával až do své smrti v roce 1957.

Mezi kongresy plzeňská skupinka cestovala na Slovensko a do Vídně, po nich do tří pobaltských republik Litvy, Lotyšska a Estonska. Tam jako host vystupoval i tehdy třiadvacetiletý Jiří Trnka. Skupina sdružená kolem svého šéfa Skupy si musela svoje výjezdy z Plzně hradit sama, takže i přes obrovský zájem byla nucena často vystupování odmítat a vybírat si jen zájezdy ekonomicky ještě únosné. I tak se jednalo o vyčerpávající „šňůry“, během nichž sehrál mezinárodně uznávaný prezident loutkářů, ale ve své podstatě stále ještě nadšený divadelník Skupa, až průměrných sto padesát představení. Jeho to bavilo a kýžené i dlouho očekávané úspěchy jej podněcovaly ke stále různorodějším aktivitám. V roce 1936 natočil Skupa i se svými spolupracovníky krátký kreslený film Všudybylovo dobrodružství, kde se pod názvem hlavního hrdiny neukrýval nikdo jiný než populární Hurvínek.

Do dějin české kinematografie se zapsal hlavně tím, že animace se v něm poprvé ujal Jiří Trnka a že hudbu k němu složil Jaroslav Ježek. Bývalý středoškolský profesor Skupa už měl v kulturních sférách takové jméno, že si dovolil oslovit ke spolupráci samotného Karla Čapka, ten však k ohromné lítosti všech příznivců malých neživých herců podobné aktivity odmítl. Ještě před druhou světovou válkou, tedy ještě z Plzně, se začal Josef Skupa intenzivně angažovat na domácí i zahraniční scéně, když současně řídil mezinárodní loutkovou asociaci, loutkovou katedru pražské DAMU a zajížděl vystupovat do Osvobozeného divadla, kde spolupracoval s dvojicí Voskovec a Werich.

V roce 1945 založil Josef Skupa na Vinohradech v Římské ulici pražské Divadlo Spejbla a Hurvínka, opět tehdy jediné profesionální scény neživých herců u nás. Zároveň se v Praze na první katedře loutkářství na celém světě, nikde jinde skutečně v té době neexistovala, věnoval vzdělávání vysokoškolského dorostu a intenzivně pracoval i v rozhlase. V šestém roce působení divadelního souboru do jeho řad vkročil ten, který jednou po nedostižném vzoru legendárního zakladatele odkaz roztomilé dvojice S + H převezme – Miloš Kirschner. Práce na výsluní české kultury představovala pro jedinečného Plzeňana, byť rodáka ze Strakonic, směsici euforie i pracovního vyčerpání zároveň. Nemohlo to dopadnout jinak než vyústit do několikanásobné série srdečních infarktů. Jako každý workoholik pracoval Mistr bez ustání, doslova ve dne v noci, jak jinak by stíhal to nezměrné kvantum tak přebujelých aktivit.

Poté, když 8. ledna 1957 zemřel, pochovali jej na místě nejčestnějším – na vyšehradském Slavíně. Ale aby jeho město, které celou tu ušlechtilou dráhu národem milovaného umělce lemovalo, nezůstalo zkrátka, po dalších dvou letech se stěhovala urna s jeho popelem na plzeňský Ústřední hřbitov. Pomník společného hrobu, kde jednou spočine i manželka Jiřina, navrhl umělec ze všech nejpovolanější, ten, jenž po něm převezme neformální titul krále českých loutkářů a jiný Plzeňan Jiří Trnka. Na největším městském hřbitově při Rokycanské třídě patří Trnkova postavička plačícího Hurvínka nad hrobem profesora Skupy k těm nejdojemnějším…

Vdova Jiřina Skupová mezitím převzala vedení divadla, jež po boku svého Josefa pomáhala vypiplat od samého začátku. Od roku 1967 se pravidelně pořádá Skupova Plzeň, nejstarší a velice respektovaný festival profesionálních divadel se zaměřením na loutky u nás.

Zdroje:
GRYM, Pavel. Spejbl a Hurvínek aneb Sólo pro Josefa Skupu. Žďár nad Sázavou: Impreso Plus, 1995
ČERNÝ, František. Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000