Článek
Střídání s Čechy na jednom pódiu Němcům nevyhovovalo
K myšlence postavit si vlastní divadlo podnítily Němce spory o způsobu, jakým by se obě dominantní plzeňské národnosti měly střídat v tehdejší jediné divadelní scéně v dnešních sadech Pětatřicátníků. Té se ve městě říkalo Italské divadlo podle národnosti architekta, který jej navrhl a která už dávno neexistuje. Když se v roce 1868 stal purkmistrem města Emanuel Tuschner, přijali radní po létech sporů koncepční návrh, podle kterého se divadlo pronajalo české společnosti Pavla Švandy ze Semčic na následujících šest let. Tímto způsobem se silně omezily možnosti případného střídání a německy mluvící přívrženci divadla se cítili být vytěsněni na vedlejší kolej. Dost bylo střídání o jednu scénu, potřebujeme svou budovu vlastní, říkali si vesměs dobře ekonomicky zabezpečení plzeňští Němci.
A od slov nebylo daleko k činům. Původní budovu v Goethově ulici přestavěl během jediného roku na divadlo podle plánů profesora pražské techniky architekta Josefa Niklase činorodý místní stavitel a německy mluvící spoluobčan Martin Stelzer, jenž se kromě stavby Saského mostu či areálu Měšťanského pivovaru proslavil také realizací velkého počtu domů jižně od Kopeckého sadů. Populární Martinská ulice, vedená souběžně s Goethovou, získala své jméno nikoliv po světci, přijíždějícím na pověstném bílém koni, ale právě po Stelzerovi. Scéna vybudovaná převážně z peněz podnikatelů Karla Waldeka, Franze Pankraze a dalších příslušníků německé menšiny úspěšně odstartovala svoji první divadelní sezónu a zdálo se, že tomu tak bude vždycky. Ale nebylo… Německé divadlo v samotném závěru čekal celkem nepěkný konec. To muselo k lítosti všech příznivců staré Plzně ustoupit místo moderní bankovní budově v Goethově ulici.
Ústí Goethovy ulice na Americkou třídu s funkcionalistickou budovou a přístavbou bývalého kina Universita v čele, tu jednu dobu používal i soubor Divadla Josefa Kajetána Tyla jako další scénu s názvem Komorní divadlo
Dědictví podnikatelské elity vydrželo jen do druhé světové války
Příslušníci německojazyčné elity ve městě drželi ve věci divadelních aktivit spolu, a protože jim nescházelo dostatečné množství finančních prostředku, jejich snaha byla úspěšně dotažena do konce do podoby Německého divadla. Kromě hoteliéra Waldeka k nim patřili i podnikatelé jako František Hýra, majitel místních mlýnů, lékař Jan Karel Maschauer, vlastník místní dědičné pošty a později i městský purkmistr, nebo Karel Klotz, majitel prosperujících cihelen. Ti všichni vyvinuli intenzivní iniciativu pro založení divadelního spolku „Theaterverein“ a následně zakoupili v místech dnešní Goethovy ulice starší budovu. Ovšem tím hlavním a nejvlivnějším iniciátorem stavby divadla plzeňských Němců byl Franz Pankraz, vlastník uhelných dolů na nedalekém Nýřansku a jeden z nejvýznamnějších podnikatelů své doby v regionu.
Divadlo fungovalo jako městská instituce s podporou menšinových spolků s činoherním, operním a operetním repertoárem výhradně v němčině. Uvádělo převážně klasiky typu Goetha, Schillera, Wagnera nebo Mozarta a často v něm vystupovaly německé kočovné nebo smluvní soubory třeba jen na jednu sezónu. Soužití se souběžně provozovaným českým divadlem v jednom městě zpočátku žádný problém nepředstavovalo, to až koncem devatenáctého století začaly národnostní třenice mírně gradovat.
Po druhé světové válce už logicky přestala dřívější česko-německá-židovská Plzeň existovat. Nejen že se po válečných zkušenostech nehodilo nastudovat divadelní představení v němčině, ale ve městě určitě nezůstalo mnoho těch, kteří by o návštěvu podobného představení měli zájem. Němci byli vesměs odsunuti a ti zbývající, kteří němčině rozuměli, už s ní nechtěli mít po přestálých útrapách nic moc společného. O bohatý jazyk Goetha a jiných velikánů jeho národa přestanou mít Češi valný zájem podobně, jako po čase o neméně libozvučný jazyk Puškinův. Takový už je úděl národů, že za politické pletichy jedněch nejčastěji trpí ti, kteří za ně nejméně mohou a nejméně si to zaslouží.
Nárožní dům se zelenou fasádou na křižovatce Goethovy ulice s Americkou třídou
Odsun předznamenal i konec divadelní budovy a sousedního kulturního centra
Scéna s ohromnou a zdaleka viditelnou dominantní kopulí sloužila od roku 1869 přesně 108 let. Po druhé světové válce se už v nově pojmenované Gorkého ulici scéna přejmenovala na Malé divadlo jako protiváha tomu Velkému v horní části Smetanových sadů. Když si město přestavělo nedaleko odsud původní funkcionalistickou stavbu s kinem na Americké třídě na nové Komorní divadlo, velice krátkou dobu provozoval soubor J.K.Tyla svoje představení na všech třech těchto scénách současně.
Plzeňští Němci už v prvním roce provozu svého divadla zakoupili i sousední nárožní dům do sadů a ve městě se mu říkalo Kasino nebo také Německý dům. Po válce v něm vznikl populární hostinec Kultura a Německý dům se ne příliš originálně přejmenoval na Český. Poslední dětská představení zažilo Malé divadlo v roce 1966 a dalších jedenáct let už jen stálo bez využití a v kritickém technickém stavu jako smutná připomínka někdejšího lesku německy hovořící menšiny. Mezi oběma dominantními jazykovými skupinami, doplněnými navíc o svébytnou a téměř stoprocentně německy hovořící skupinou Židů, jistě docházelo k národnostním třenicím. Ale na příběhu divadelních aktivit se ukazuje, že i Němci svoje město budovali směrem k prosperitě a za jeho podobu vděčíme v nemalé míře i jim.
Další ulice souběžná s původním Německým divadlem se jmenuje Martinská po německém staviteli Martinu Stelzerovi, ten stavbu divadla realizoval
Nakonec i Plzeňan a čistokrevný Čech, jehož jméno Emil Škoda už po světě neznají jen na těch místech skutečně nejodlehlejších, ve svém dospělém věku v jiném jazyce než v německém prakticky nepromluvil.
Zdroje:
Plzeň zmizelá - Německé divadlo. zpravodajstvi.ecn.cz [online]. [cit. 2021-08-01]. Dostupné on-line.
Agionet cz-. Historie divadelnictví - DJKT - Divadlo J. K. Tyla v Plzni. www.djkt.eu [online]. [cit. 2021-08-01].
Populární pěší ulice Martinská je trasována přesně na osu věže bartolomějské katedrály na náměstí
