Jak měnová reforma v roce 1953 způsobila „gypsovou defenestraci“

Celou tu nedůstojnou a vůči Masarykovi málo pietní provokaci odstartoval rok 1925, tedy jubilejní rok jeho pětasedmdesátých narozenin, kdy z Plzně do Prahy odstartovala štafeta běžců s jakousi zakládací listinou. Prezident měl být uctěn novým památníkem a ten už o tři roky později na náměstí skutečně vyrostl. Pomník národního osvobození, jak zněl jeho oficiální název, se na Masarykově náměstí dlouho neohřál, protože už v roce 1940 začal z pochopitelných důvodů vadit protektorátní okupační správě. Ta jej naštěstí nepřikázala zničit totálně, ale „jenom“ demontovat a uložit v prostorách zdejšího městského úřadu. Později se socha našeho prvního prezidenta spolu se skupinou dalších postav dostala do Zbraslavi, aby tam vyčkala konce války. Po osvobození se rozebraný památník vrátil do Plzně a v rámci oslav založení Československé republiky jej dne 28. října 1945 odhalili na náměstí TGM podruhé.

Prezidentův pomník symbolem odporu proti měnové reformě

Poválečný vývoj se vůči zakladateli státu a prvorepublikové ikoně TGM nevyvíjel vůbec příznivě, nicméně na jeho sochu se protagonisté nového režimu vztáhnout ruku neodvážili. Až do 1. června 1953, kdy se náměstí stalo svědkem událostí na svou dobu nevídaného obsahu i rozsahu. Proti následkům měnové reformy se začali už od rána bouřit Škodováci z hlavního závodu i z pobočky v místní části Doudlevce. Nakonec práci zastavili, napochodovali na hlavní náměstí Republiky, zdemolovali zařízení radnice a obsadili budovu soudu. Když se k nim přidali i další Plzeňané, společně vytvořili zhruba dvacetitisícový zástup odhodlaných bojovníků, kterému už zdaleka nešlo jenom o měnovou reformu, tady už se hrálo o systematický odpor vůči režimu jako takovému. Z centra města se průvod odebral k náměstí TGM, které v kombinaci s prezidentovou sochou nepochybně asociovalo myšlenky na předválečné uspořádání republiky. A na tomto prostorném náměstí u Klatovské třídy došlo k dalším střetům s ozbrojenými složkami. Poté měli nespokojení Plzeňané v úmyslu postupovat k budově rozhlasu, která dodnes stojí jen o něco dále při třídě směřující k městské čtvrti Bory a dále potom na Klatovy.

Něco podobného si doposud nikdo v žádném jiném z českých měst nedovolil, protože vystupovat proti vládě a státnímu zřízení se v poúnorovém Československu trestalo nejtěžším možným způsobem. Prorežimní síly vzniklá situace zaskočila, nicméně také ony se dokázaly vyburcovat k aktivitě. Ještě navečer stejného dne se u Masarykova pomníku sešlo několik stovek aktivistů, kteří naopak režim hájili a demonstranty odsoudili. Vášně u zástupců „antidemonstrace“ přetekly v nenávist a nevinná socha prezidenta se poroučela dolů na zem. Krátce na to vzal za své i zbytek památníku. Poúnorová politická garnitura o odstranění sochy TGM stejně uvažovala už dříve a Plzeň by se musela bez ní obejít i nebýt násilností z prvního června. Osm let po nich se na místě původního památníku objevil skromný a také nic nevypovídající bazének s třemi vodotrysky.

Rozčarování lidí z událostí posledních dnů bylo obrovské. Ještě 29. května prezident Antonín Zápotocký v rozhlasovém projevu občany ujišťoval, jak pevná je československá koruna. A přesto v poslední květnový den reforma všechny peníze znehodnotila. Nelze se tudíž divit, že podvedený dav dospěl až k revolučnímu obsazení radnice a tam předvedl jev, který později historici nazvali „gypsová defenestrace“. Z oken létaly hlavně předměty, připomínající demonstrantům všechny ty viníky stavu po roce 1948: sádrové sochy a obrazy Stalina, Lenina, Gottwalda…

Nemilosrdná pomsta

Režim, vědom si nebezpečnosti situace, konkrétně všeobecně známé politické nespolehlivosti občanů Plzně – tedy z pohledu právě tohoto nového režimu, zasáhl tím nejkrutějším způsobem. Na šest set padesát účastníků událostí – z toho reformní komunisty nevyjímaje – pozatýkal a 330 jich odsoudil. Nejvyšší trest zněl: ztráta svobody na 14 let. Mezi odsouzenými se ocitli i dva umělci z plzeňského divadla: člen operního souboru Václav Malík a zejména pak činoherní herec Bohumil Vávra, příbuzný režiséra Otakara Vávry a přítel jednoho z nejmilovanějších českých herců Karla Högera.

Právě na příkladu Bohumila Vávry si lze názorně demonstrovat, nakolik změnila účast na plzeňské demonstraci některým lidem doslova celý život. Tento pražský rodák si prošel divadelním angažmá v ND v Bratislavě i na scénách v jiných městech, aby od roku 1943 zakotvil v plzeňské činohře a později i operetě. Za trestný čin násilí na veřejných sborech, jak oficiálně znělo jeho obvinění z činů na náměstí TGM, byl potrestán odnětím svobody na 18 měsíců a doživotním zákazem divadelní činnosti. Svůj trest si odpykával těžkou prací v kamenolomu v Mořinách u Karlštejna a po propuštění pracoval populární herec jako topič plzeňského hotelu Slovan. Je pravda, že později si ještě své milované divadlo zahrál.

Zdroje:
JIRÁSEK, Zdeněk; ŠŮLA, Jaroslav. Velká peněžní loupež v Československu 1953 aneb 50 : 1. Praha: Svítání, 1992.
MUSILOVÁ, Dana. Měnová reforma 1953 a její sociální důsledky: studie a dokumenty. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994