Článek
Když v Emilových patnácti letech matka při dalším porodu neočekávaně zemřela, otec se odhodlal přestěhovat rodinu nejdříve do Chebu a potom do Prahy, Tam jako student absolvoval své první čtyři vysokoškolské semestry v oboru strojírenství, ale diplom si dokončil až v německém Karlsruhe, kde také až do vypuknutí války v roce 1866 zůstal. Tím se však dostal do prekérní pozice a delikátní situace. Jako státního příslušníka nepřátelské habsburské monarchie tam pro něj za války už neměl dál nikdo pochopení. Okolnostmi byl donucen vrátit se tam, odkud přišel. Do Čech, do Plzně.
Ukázalo se, že z logiky následujících událostí k návratu došlo v pravý čas. Vlivný otec mu vyjednal místo ve Valdštejnské strojírně v rodné Plzni, jejíž pobočka tu nedávno vznikla jako filiálka firmy z nedalekého Sedlce u Starého Plzence. Mladičkému inženýrovi s neocenitelnými německými zkušenostmi snad hrálo do ruky všechno. Ale především fakt, že hrabě Valdštejn o podnikání valný zájem nejevil a raději přenechával odpovědnost za chod strojírenského podniku jiným. Emil Škoda se chopil příležitosti se nebývalým entuziazmem. Ve dvaceti sedmi letech jej majitel strojírny jmenoval ředitelem s nebývale rozsáhlými pravomocemi a na poměry začínajícího managera s pohádkově královským platem.
Emil Škoda nezačínal v rámci sedleckého podniku tak úplně od nuly, právě naopak, protože tato firma navázala na tradici, s jakou se mohla málokterá strojírenská výroba u nás pochlubit. V historické vsi Sedlec se první huť na tavení železné rudy i s hamrem provozovala už od konce 16. století. Před Valdštejny si zdejší panství koupili Černínové z Chudenic a ve svých železárnách už kdysi vyráběli zboží zaměřené na zásobování armád: bomby, granáty a dělové koule. Rodina Valdštejnů železárny zdědila v roce 1816 a krátce na to v nich vyrobila jeden z prvních parních strojů v Čechách. Sedlecké železárny se později specializovaly na dekorativní litinu, jejíž jedinečnou ukázkou může být i bohatě zdobený most před nedalekým zámkem Kozel.
Pohled z plzeňské věže směrem k Velké synagoze s dvojicí červených bání, za kterou sídlila první strojírna Emila Škody, tu druhou vybudoval na pozemcích u Skvrňan, nacházejících se až na obzoru s vysokými komíny
Dům na křižovatce U Práce za památníkem Díky, Ameriko!, kde Emil Škoda žil, odkud řídil svůj podnik a kam se také do bohaté rodiny přiženil
Události začínaly příchodem mladého technika dostávat rychlý spád. Svou bleskovou kariéru vybudoval Emil Škoda se zatvrzelostí vizionářů, kteří se na cestě za úspěchem nezastaví vůbec před ničím. Počáteční spor s letitými vedoucími zaměstnanci podniku bratry Belaniovými, kteří od Valdštejna očekávali, že podnik s původními 150 zaměstnanci odprodá právě jim, se vyřešil ve prospěch Emila. Sám přišel s nabídkou odkupu celého závodu a bratři s italskou krví v žilách, František a Josef, si později založili vlastní strojírenský podnik na Klatovské třídě v místech Plzeňanům dnes známých pod názvem Na Belánce. Ti ovšem – na rozdíl od konkurenta ve stejném oboru podnikání – velkou díru do světa neudělali. Ředitel a později i majitel Valdštejnské strojírny Emil Škoda v plzeňské pobočce pracoval prakticky bez přestání a konkurenční boj obou firem vyhrál na celé čáře. Škoda to rozjel ve velkém, zatímco konkurenční Belániové rychle zkrachovali…
Pojďme si projít v hlavních rysech vše podstatné, co se v nejslavnějším výrobním areálu města odehrávalo. Když v roce 1859 vytvořil hrabě Arnošt Waldstein v Plzni pobočku svého sedleckého závodu, vůbec nemohl předvídat, jakou službu tímto krokem českému průmyslu prokazuje. Jeho nenápadná a skromná strojírna vyráběla nejrůznější nářadí pro Plzeň a její okolí, občas se jednoduché výrobky dostaly až do vzdálenějšího Saska, a dokonce do Sedmihradska. Sám majitel ze starobylého rodu Valdštejnů se o podnikání příliš nezajímal, tudíž se mu věnoval jen okrajově a nejraději by dosahoval tučných zisků bez větších investic a rizik s podnikáním spojených…
Po zániku a likvidaci firmy bratří Belániů vznikla skupina obytných domů na rohu Klatovské třídy a železniční trati. Takto dnes vypadá lokalita Na Belánce
Ani za vedení bratří Belaniů podnik příliš neprosperoval, a navíc si oba pořídili vlastní strojírenský podnik na Belánce. Ve vedení je vystřídal mladý a ambiciózní inženýr Emil Škoda, ale ten od samého začátku dával najevo, že by chtěl řídit plzeňskou filiálku nějakým modernějším způsobem. Ostatním se to nelíbilo a už po měsíci požadovali jeho odvolání. Všechny první jeho kroky nebyly netečnému Valdštejnovi příliš po chuti a zdály se mu moc radikální. Škoda si prosadil stavbu nové slévárny, zvýšení počtu zaměstnanců i oddělené financování od mateřského závodu v Sedlci, čímž se evidentně připravoval na odloučení obou podniků. Když v roce 1869 nabídl mladý strojní inženýr původnímu majiteli odkoupení plzeňské části podniku, ten ani dlouho neotálel a na nabídku se zadostiučiněním kývl.
Jako nový majitel začal Emil Škoda budovat svoje celoživotní dílo systematicky a s neomylnou jistotou, přestože mu nebývaly vždy okolnosti jednoznačně nakloněny. Sotva se vypořádal s uhrazením částky za nákup firmy se sto sedmdesáti zaměstnanci, s níž mu ochotně vypomohl strýc Josef Škoda, už mu začala v roce 1873 komplikovat život těžká bankovní krize. Jako jeden z mála plzeňských podnikatelů jí přestál, nepochybně i zásluhou věna manželky Hermíny, dcery bohatého provozovatele dostavníkové dopravy i hotelu na náměstí. Právě s ní bydleli na Klatovské třídě na dnešní křižovatce U Práce naproti současnému památníku Díky, Ameriko!
V zarputilé snaze po přebudování manufakturní malovýroby na koncern světového významu začal tím nejdůležitějším – hledáním prostoru pro výrobní haly. Sevřený trojúhelníkový areál u Tovární ulice na dosah historické Plzně a blízko za Velkou synagogou, kde původní areál stál, sotva mohl naplnit jeho vize moderního podniku, proto hledal dál západnějším směrem na předměstí Skvrňany. Tam v roce 1889 skutečně vyrostly první objekty dnešní fabriky a do dvaceti let byl původní areál opuštěn definitivně. Teprve se zpožděním se ukázalo, že ani toto oddálení těžkého průmyslu od centra nebylo dost prozíravé a že ohromný areál Škodovky nezvratně a silně negativně omezuje urbanistický rozvoj západního sektoru města.
Strojírenská výroba se vyvíjela podle představ velkého vizionáře, který se odhodlal už k vytvoření prvního zahraničního zastupitelství v Kyjevě a programově sázel na zbrojní výrobu. Tam si sliboval největší zisky, ale záhy přišlo i velké vystřízlivění, protože rakouská armáda to s odběrem zakázek ve velkém zrovna nepřeháněla a dávala tím negativní příklad i ostatním armádám. Prostě sázka na zbrojení momentálně nevycházela. Emil Škoda se nechal úvěry vmanipulovat do vleku bank, které si v roce 1899 prosadily vytvořit z jeho podniku akciovou společnost. I když mu zůstal nadpoloviční kontrolní balík akcií, potupnou hru s věřiteli v kombinaci s nalomeným zdravím z pracovního vytížení neustál, a ještě v příštím roce zemřel.
V té době Emilův podnik zaměstnával tři tisíce lidí, zatímco druhý největší plzeňský zaměstnavatel – dílny státních drah – jenom dva tisíce.
Zdroje:
Beneš Richard. Slavní továrníci Belaniové rozsvítili Plzeň, dali jméno rušné křižovatce a byli předchůdci ještě dravějšího průmyslníka Emila Škody. Plzeňská Drbna. 28.5.2023
Ladislav Silovský. Slavné plzeňské firmy a podnikatelé, Starý most, Plzeň 2019
