Jak Plzeň účtovala s dědictvím po husitech. Nový svátek a Alšovy malby

Se znalostí věcí příštích by se dalo konstatovat, že odkaz hnutí ve znamení kalicha poznamenal město víc, než se to zdálo na první pohled. Katolická Plzeň se nakonec rozvíjela neméně úspěšně než tradiční kališnická města a z hlediska toku času krátkodobá epizoda s nepřátelským postojem vůči husitům ji nijak nepoškodila, ve městě přežívaly dokonce i ideály samotného Mistra Jana. Příznivců kalicha tu ještě v dobách po odchodu skupiny Václava Korandy a Jana Žižky moc nezůstalo. Přesto dál ve městě jejich následovníci nejen působili, ale také se tajně scházeli v husitské kapli v domě, kde mnohem později vyrostla v Pražské ulici známá pivnice U Salzmannů. Česká společnost opět prokázala určitou dávku sebereflexe tím, že relativně brzy přestala rozpoznávat, kdo stál na straně kalicha a kdo na opačném konci duchovního a politického spektra. Až do období stavovských povstání proti Habsburkům se měla společnost rozvíjet bez vzájemných antipatií a více či méně rovnoměrně.

Plzeň byla spíše postavena před jiné dilema: stála za husitských válek opravdu na té správné straně? Co místní občan, to jiný názor. Středověká a přirozená hrdost na události, kdy město tolikrát za sebou odolalo drtivé převaze husitských obléhatelů, se přenesla staletími až do doby národního obrození. Hmatatelným důsledkem oslav vítězství nad husity se stal Nový svátek, který připadal vždy na první květnovou neděli a slavil se celé tři dny. Poprvé se svátek s procesím kolem města konal už rok po důležitém dni 9. května 1434, tedy datu, kdy kališníci ukončili svoje poslední a nejkrutější obléhání oficiálně.

Celou každoroční podívanou, na kterou bývali zváni významní šlechtici a vždy také i vážení opati z okolních klášterů, platilo město až do poloviny osmnáctého století ze své pokladny. To až do doby, než se rozhodlo monstrózní výdaje tohoto druhu přece jen omezit. Národní obrození potom zasadilo oslavám ránu definitivní a v roce 1870 byl Nový svátek zrušen jednou pro vždy. To už se oslava vítězství nad husity, které „vlastenecká“ většina národa považovala za hrdiny, nehodila už vůbec, alespoň viděno obrozeneckým úhlem pohledu. A to je druhá stránka zmíněného rozporu. Zatímco mnozí historikové i příslušníci intuitivně uvažující veřejnosti považují husitské hnutí div ne za vrchol našich národních dějin, nebo alespoň za jednu z jejich nejsvětlejších stránek, nejvýznamnější západočeské město nešetřilo energií a financemi, aby toto hnutí dostalo na kolena.

Bez ohledu na skutečnost, že se živí, skuteční a nefalšovaní husité mnohokrát uvnitř hradeb nepohybovali, ale za to vně středověkého opevnění poměrně často, současná Plzeň oplývá relativně velkým množstvím artefaktů, jež husitské dědictví připomínají. Jedná se o fresky na fasádách, sochy a pomníky, či jenom nápisy na obyčejných kamenech, zdobící město i jeho okolí a připomínající významnou, i když poněkud kontroverzní kapitolu české historie.

Když stavitel Rudolf Štech nabídl Mistru Mikuláši Alšovi koncem devatenáctého století spolupráci na výzdobě fasád v ulicích největšího západočeského města, začali nejdříve spolupracovat v Tovární ulici, tedy v místech, kde před léty stávala původní továrna škodovácké strojírny. A pozoruhodný výsledek jejich snažení je k vidění dodnes. Alšův návrh na podlouhlé fasádě znázorňuje sgrafito na motivy obléhání Plzně husity. To umělecké dílo rovněž protáhlé a v černobílém provedení. A aby nezůstal nikdo na pochybách, o které z těch několika obléhání se jedná, upozorňuje jej výrazně provedený letopočet 1433, rozdělený siluetou věže kostela svatého Bartoloměje. První dvojici číslic umístil autor návrhu na levé a druhou dvojici na pravé straně od špičky věže. Nesmí chybět ani atribut s letopočtem nerozlučně spojený – velbloud. Vždyť toto roku si jej Plzeňané od husitů „s námahou všech sil“ těžce vybojovali.

Jiný, rozměrnější a barevně zajímavější sgrafito Mikoláše Alše umístil architekt Štech v Nerudově ulici nedaleko náměstí TGM u dnešní Klatovské třídy. Jeden z šestice řadových domů je vyzdoben postavami všech tří velikánů a protagonistů kališnického hnutí: Jana Husa, Jana Žižky v době svého druhého tažení na hrad Rabí a také Jiříka z Poděbrad. Tyto postavy vynesl na fasádu Jindřich Duchoslav Krajíček podle návrhu z roku 1894, nejplodnější ze všech Alšových spolurealizátorů v ulicích Plzně. Populární český malíř ozdobil svými kresbami fasády celé řady českých měst, ale nikde ne v tak ohromujícím počtu jako v západočeské metropoli.

Náklonnost českého národního malíře k myšlenkám husitství je všeobecně známá, a pokud by to záleželo jenom na něm, používal by tento motiv snad na všech fasádách tady i kdekoliv jinde. Naštěstí tu byl Rudolf Štech, který logicky musel malíře usměrňovat a dbát i na požadavky investorů, kteří si u něj výstavbu nových domů objednávali. V nejbližší vzdálenosti od hlavního náměstí oba dva použili motivy husitských bojovníků ještě ve Veleslavínově ulici na domě u Matky Boží, jenž se nachází jako druhý zleva od Pivovarského muzea. Tento významný objekt projektoval architekt Ladislav Skřivánek v roce 1906, jenž na začátku století působil na České střední průmyslové škole, nyní plzeňské SPŠ stavební na Chodském náměstí.

Na dávnou tradici výzdoby domů freskami navázal v prvním roce našeho tisíciletí největší nástěnný obraz v České republice s neobvykle znějícím latinským názvem Theatrum mundi - Divadlo světa. Navzdory světovému pojmenování je laděn do čistě plzeňských historických reálií a autor návrhu Vladivoj Kotyza se na velkoformátové ploše, nasměrované k tzv. Proluce podél původních městských hradeb, pokusil zobrazit nejvýraznější události a osobnosti. Bojovný Jan Žižka a dobrotivý velbloud přirozeně nemohou chybět.

Zdroje:
DOLEJŠÍ, Josef; KŘÍŽEK, Leonid. Husité : vrchol válečného umění v Čechách 1419–1434. Praha: Elka Press, 2009
ČORNEJ, Petr. Tajemství českých kronik. Cesty ke kořenům husitské tradice. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2003