Článek
Svoji neutuchající píli, a někdy až nezdravý workoholismus, dokázal přetavit do podoby na svou dobu téměř neomezeného bohatství. A s ním se spojily i uvedené mecenášské aktivity. Především vynikal takovým vlivem a takovou autoritou, že se bez něj na poli stavebního a obecně kulturního dění v Čechách neobešla prakticky žádná podstatnější událost.
Narozen na dohled od monumentálního chrámu
Přeštický rodák a v pořadí druhý syn rovněž v tomto městě narozeného Antonína Hlávky, právníka, jenž to dotáhl až na pozici purkmistra Přeštic, už v mládí matce Anně slíbil, že pro ni jednou koupí zámek. A protože architekt Josef Hlávka nebyl zvyklý hovořit jen tak do větru, svůj slib milované mamince splnil a z nedalekého zámeckého areálu Lužany na stará kolena vytvořil jedno z předních center české kulturní scény. Každý, kdo se z jakékoliv strany jenom blíží k malebnému a sympatickému městečku Přeštice mezi Plzní a městem Klatovy, nemůže si už z dálky nevšimnout siluety velkolepého Dientzenhoferova chrámu na návrší nad náměstím. A právě tady Josef Hlávka od svého narození 15. února 1831 prožíval svá mladá léta.
Rodný dům architekta Hlávky se nachází na snímku zleva pod stoupáním silnice k baroknímu kostelu
V rodném domku za náměstím a na úpatí se stoupáním k největší stavbě okolní krajiny, tedy v místě dnes označeném pamětní deskou, byl chrámem, tyčícím se pár metrů odsud, doslova posedlý. Po rodičích zajisté zdědil genovou výbavu, která by z něj učinila úspěšného muže v kterékoliv jiném povolání. Ale kostel, pod nímž vyrůstal a který jej tolik fascinoval, v Josefovi vyvolal zálibu v kreslení historických objektů a odtud už byl jenom krůček k oboru vysněnému a podvědomě vytouženému – k povolání architekta.
Tak tedy vyrůstal Josef Hlávka, muž úspěšný v čemkoliv, do čeho se kdy pustil, filantrop dotahující do konce každé své počínání a neodmítající pomoc nikomu, pokud jej dotyčný přesvědčil, že si takovou pomoc zaslouží. Už jako slavný architekt po návratu z Vídně, kde po studiích vybudoval svoji úspěšnou stavební firmu, se nezapomněl odvděčit oné přeštické církevní stavbě, která každý jeho budoucí krok bytostně ovlivnila. Stal se nejenom patronem chrámu, ale jak měl ve zvyku i finančním mecenášem a štědrým sponzorem jeho duchovních i stavebních aktivit.
Čelní pohled na rodný dům s pamětní deskou hned vedle frekventované silnice za přeštickým náměstím
Úchvatná kariéra ve městě na Dunaji
Cesta na vrchol mezi nejvlivnější Čechy své doby se přirozeně nemohla obejít bez kvalitního vzdělání. Tu Josef Hlávka odstartoval na gymnáziu v Klatovech, ale až Praha se měla stát odrazovým můstkem pro přípravu na školu, která mu mohla v rámci monarchie poskytnout vzdělání ve vybraném oboru nejkvalitnější, čekala jej Akademie výtvarných umění ve Vídni. Ještě po dobu prázdnin během studia na akademii v letech 1851 – 1854 pracoval na stavbách Františka Šebka, úspěšného a respektovaného podnikatele z řad české vídeňské komunity. Josef Hlávka samozřejmě věděl, že z pozice studenta architektury nemá dostatek zkušeností, aby si hned nárokoval místo mezi stavbyvedoucími. Začal jako zedník, v tomto oboru se také, nehledě na vysokoškolské studium, vyučil a viděno ze zpětného pohledu pro sebe učinil to nejlepší, co jenom mohl. Stavitel Šebek si vedle své hlavní praxe, spojenou s realizací staveb, založil i soukromou průmyslovou školu a nadaného Hlávku požádal, aby se podílel na tamním vyučování.
Po všech takových zkušenostech už úspěšný praktik Šebek věřil přeštickému rodákovi natolik, že jej po absolutoriu architektury pověřil místem ředitele kanceláře své prosperující firmy. Josef Hlávka si byl dobře vědom toho, že spojenectví s uznávaným šéfem mu neobyčejně prospívá, ovšem na druhou stranu se nevyhýbal spolupráci s architekty daleko zvučnějších jmen. Od roku 1855 jej po dobu dalších třinácti let začlenil do svého týmu architekt Heinrich Ferstl, muž nesmírně vlivný a autor mnoha vídeňských staveb, dodnes figurujících svou turistickou atraktivitou mezi nejvyhledávanějšími objekty milovníků památek. Stále žádanější Hlávka spolu s Ferstlem připravoval soutěžní návrhy objektu Burzy, Votivního kostela – Votivkirche a rovněž celou řadu jiných zakázek, aby na těchto stavbách následovně vykonával funkci stavbyvedoucího.
Architekt s jeho druhou ženou, klavíristkou a pěvkyní Zdeňkou, která se nejvíc zasloužila o postavení Lužan jako významného centra českého kulturního dění, kam za Hlávkovými mířila řada předních umělců, Foto: Wikimedie Commons / volné dílo
Zpátky do Čech a na Přešticko
František Šebek předal svému dřívějšímu spolupracovníkovi a nyní už slavnějšímu partnerovi Josefu Hlávkovi svoji firmu bezplatně. Workoholik, jehož životní dráhu nasměroval chrám nad rodným přeštickým domkem, už logicky začínal nestíhat, když v tom mu cestu zkřížila příležitost daleko zastiňující všechny předcházející, příležitost, kterou by bylo hříchem nevyužít. Jedna z nejslavnějších staveb světa - vídeňská Dvorní opera. V roce 1862 se nejvytíženější vídeňský stavitel Hlávka oženil s Marií Čermákovou, svou první ženou a vzdálenější příbuznou, rovněž přeštickou rodačkou. Bylo zřejmé, že postupně hodlá svoje podnikatelské aktivity přemisťovat na české území. Rozhodující roli v tom jistě sehrála koupě celého panství Lužany i s tamním zámkem od barona Ringhoffera v roce 1866, pouhých dvanáct let po absolutoriu na vídeňské Akademii. Došlo na nejdůležitější krok k návratu do rodného kraje.
I to svědčí o strmém kariérním vzestupu, za jak krátkou dobu stačil na nákup cenných nemovitostí vydělat. Stále aktivní Hlávka bez přestání pendloval mezi Vídní, Prahou a zámkem v Lužanech a bylo jen otázkou času, jak dlouho může jeho tělo i duše takové zběsilé tempo vydržet. Tři roky po nákupu Lužan ochrnul na obě nohy, ale i jako vozíčkář pracoval se stále stejnou intenzitou, byť už jenom z kanceláře. Ostatně styl řízení staveb na dálku už si dokonale osvojil ve Vídni.
Takový byl mecenáš Hlávka, zdravý či nemocný, ale stále aktivní. Jako správný workoholik dokázal ohromné peníze vydělat, ale také investovat do prospěšných staveb i bohulibých činností. Sám žil a působil velice skromným dojmem, ovšem z pozice mecenáše prostředky nikdy nešetřil. Kdo nutně potřeboval, tomu ochotně pomáhal. Ostatně nadace spojená s ním i se jmény obou jeho manželek existuje a v zámku Lužany působí dodnes.
Prameny:
Pokorný Jiří, Odkaz Josefa Hlávky. Historie České akademie věd a umění, Hlávkových studentských kolejí, Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, jakož i Národohospodářského ústavu, Academia Praha 2005
Lodr Alois, Josef Hlávka. Český architekt, stavitel a mecenáš, Praha 1988
Vlastní hrobku na hřbitově za přeštickým chrámem si architekt navrhl sám, ta je mezi ostatními hroby u zdi v sousedství silnice nepřehlédnutelná. Architekt zemřel v požehnaném věku 77 let
