Článek
Hrabě Šternberk (1761-1838) tvrdil, že demokracii je třeba zajistit shora dříve, než si ji vymůže lid sám svými prostředky. Ovšem na druhé straně se ve vysoké vídeňské politice nikdy moc neangažoval, přestože s ní měl už v dobách pobytu v Řezně, tedy v Regensburgu, tak bohaté zkušenosti, jako málokdo jiný v našich zemích. Svoje zážitky z vysoké politiky z mladých let už oprašovat nehodlal, jeho zájmy směřovaly do úplně jiných oblastí. Jako vlastníka panství Březina jej ve vyšším věku zaměstnávaly zejména jeho uhelné doly na Radnicku, jejich napojení na nově vznikající železniční síť, přípravy expozic pro zamýšlené muzeum celonárodního významu a v neposlední řadě i blízké přátelství s básníkem Johannem von Goethem.
Šternberský hrabě určitě nehrál ve vztahu obou středoevropských kapacit druhé housle, a i bez přátelství se slavným básníkem z nedalekého Výmaru by se do učebnic dějepisu nepochybně dostal. Pocházel z nemajetné větve starobylého rodu se znakem osmicípé zlaté hvězdy na modrém poli a jako nejmladší ze tří synů v rodině měl poměrně malou šanci rodový majetek zdědit. Takoví neprvorození mužští potomci rodu bývali nejčastěji určeni pro duchovní dráhu a na tu se Kašpar připravoval v Římě. Ostatně zážitky z Itálie a hovory o společných tamních známých jej s Goethem ještě více sbližovaly, vždyť po Výmaru a západních Čechách šlo v případě slunného středomoří o třetí nejoblíbenější básníkovu lokalitu.
Zámecký park v Březině dosud nezapře zálibu svého zakladatele v botanických vědách
Bohatý život pána na Březině by stačil zastínit životní pouť desítek jeho současníků. Rodiče mladého Kašpara vychovávali tak, jak se to v tehdejších vrstvách vysoké aristokracie slušelo a patřilo, tedy v duchu francouzských tradic. Plynně hovořit česky se naučil od služebnictva, zatímco němčinu a latinu vybrousil až při dalších studiích filosofie a fyziky na pražské univerzitě. Celý život litoval, že se nevěnoval angličtině, která už tehdy začínala mít potenciál nejrozšířenějšího dorozumívacího jazyka světa. Potom přišli rodiče s myšlenkou zařídit mu studia římské teologie a přírodních věd s budovou nacházející se v hlavním italském městě na proslulém náměstí Piazza Navona. Už samo prostředí za to stálo a perspektiva dalšího profesního postupu ještě více. Šternberk měl slíbené a už předem zajištěné místo kanovníka řezenské kapituly, tedy jestliže toto studium vůbec dokončí. A v případě ambicí ještě vyšších, mohl by pak pošilhávat až po kardinálském klobouku. Kariéra vskutku podmanivá a vzrušující…
Už jako vystudovaný duchovní vykonával Šternberk celých pětadvacet let vysoce postavenou funkci kanovníka řezenské kapituly v Bavorsku, jenomže události se začaly vyvíjet docela jiným směrem, než mu otec s matkou předurčili. Ač zastával funkci důležitého duchovního, tak vyšší svěcení nepřijal, knězem se nestal a kazatelem už vůbec ne. Kolem rakouského zastupitelství v Regensburgu se vytvořila nábožensky různorodá partička mladých aristokratů, která mu otevřela cestu do světa obšírných společenských styků, do světa volnosti a v té době neobvyklé svobodomyslnosti, která má s duchovní dráhou jen málo společného. Ne církev, ale věda se měla stát hlavním smyslem jeho dalšího života. Poprvé si ji vyzkoušel jako člen řezenské botanické společnosti.
Město Řezno se stalo Šternberkovým domovem po řadu dlouhých let a mimo jiné je známé i jedním z nejstarších evropských mostů
Mezitím se v Evropě děly věci! Rozpínavé Francii připadl přilehlý břeh Rýna včetně historického sídla kurfiřtů města Mohuče a za sídlo nového kurfiřtského státu bylo v roce 1802 zvoleno právě Řezno. Kašpar se pevně chopil nenadálé příležitosti propojit zkušenosti z církevní funkce k vykonávání postu politického – stal se ministerským předsedou a zároveň viceprezidentem nového samostatného státu. Konkrétně Mohučského kurfiřství v rámci Svaté říše římské. Zní to vznešeně, ale taková pozice obnášela i opačnou stranu mince. Znenadání se tak ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny, protože kurfiřtský státní útvar sice Francie mlčky trpěla, ale zato Bavorsko by jej nejraději schovalo pod svoje křídla. Když se k tomu po čtyřech Šternberkových letech ve vysoké politické funkci navíc kurfiřtský stát rozpadl, Svatá říše římská, ani kurfiřt, tedy oficiální hlava státu, mladého politika příliš nepodporovali, rozhodl se Kašpar podat raději demisi a začít nový život. Ale jak? A kde? S podporou Říma už počítat nemohl, tam jej už dávno považovali za neúspěšného aristokratického vyděděnce.
Katedrála v Řezně stojí nedaleko od mostu přes Dunaj
Ještě v Řezně mimo jiné založil botanickou zahradu a tím nasměroval svoje zájmy k bádání, k pokusům, k vědeckému experimentování a také k meteorologii. Zahradě se ve městě na Dunaji říkalo „Gartencasino“ a stála by tam dodnes, nebýt totálního zničení během druhé světové války. Snad by Kašpar i natrvalo přebýval v řezenském zátiší, ovšem záležitosti v rodných Čechách se nevyvíjely nijak příznivě. Když v roce 1808 zemřel starší bratr Jáchym, měl po něm správu panství převzít právě Kašpar. K návratu se rozhodl definitivně po incidentu s procházejícím napoleonským vojskem, které mu zničilo trpělivě budovanou botanickou zahradu. Do Čech se na Březinu vrátil v roce 1810 jako téměř padesátiletý zralý muž. V době, kdy jiní pomalu bilancují svůj dosavadní život, hrabě teprve odstartoval českou etapu svojí bohaté a pestré kariéry, která jej tak neuvěřitelně propojila i s geniálním básníkem a nám všem přinesla Národní muzeum, dnes hrdě vztyčeném v čele Václavského náměstí.
Obraz z roku 1808 – Kaspar von Sternberg, autor: Joseph von Goez, Foto: Wikimedia Commons / volné dílo
Zdroje:
Kašpar M. hrabě Sternberg, přírodovědec a zakladatel Národního muzea. Publikace k výstavě, kolektiv autorů, editor Jiří Kvaček. Národní muzeum Praha 1998
Jiří Majer: Kašpar Šternberk, Academia, Praha 1997
