Kde se pivo vaří, tam se dobře daří, říkají si v Plzni

Tehdy v něm bavorský sládek Josef Groll uvařil a nebo přesněji řečeno vystavil svoji první českou produkci. Ten letopočet si můžeme přečíst také na hlavní bráně u vstupu do pivovarského areálu, bráně tak zvané Jubilejní.

Dobývání pivního vrcholu začíná v Bubenči
O výrobek z Plzně rychle projevili zájem v jiných zemích Evropy a postupem času i na všech dalších kontinentech. V roce 1873 následkem krachu na vídeňské burze zbankrotovaly všechny plzeňské firmy s výjimkou dvou čerstvě založených, ale rozvíjejících se na zdravých podnikatelských základech. Jedna z nich se jmenovala Měšťanský pivovar a druhá Škodovy závody. V obou případech šlo o pozdější giganty, bez nichž by se možná Plzeň dál vyvíjela jenom jako středně úspěšné okresní město. Koncem devatenáctého století už tento pivovar úspěšně vyvážel svoje výrobky kromě našeho kontinentu i do Spojených států, Latinské Ameriky, Afriky i na Blízký východ a v rámci Rakousko – Uherska byl druhým největším výrobcem populárního nápoje. Pivovar měnil i město, po konci první světové války Plzeň poprvé překročila hranici sta tisíc obyvatel.

Možná, že hodně lidí i v civilizované části světa úplně přesně netuší, kde to město leží, či dokonce v jakém státě se nachází, ale že se tam vyrábí kvalitní pivo, to pravděpodobně ví téměř stoprocentně. A kdo se přijel podívat až na samotnou lokalitu, toho poutače upozorňují: Projíždíte místem, kde se zrodily legendy. Ale jak to tu vypadalo před vznikem legend? Místu nad předposledním soutokem dvou ze čtyř plzeňských řek, na pravém břehu vodnatější Radbuzy, kde Mže přitéká z té levé strany, se už dávno říkávalo Bubeneč. Procházela jím hlavní dálková cesta na Prahu, ta vůbec nejdůležitější ze všech cest, jež spojovala středověké město Nová Plzeň s českým vnitrozemím. Původní tah procházel přesně tou trasou, kterou si volně může projít každý návštěvník od hlavní brány. Té se oficiálně říká Jubilejní, protože ji postavili přesně padesát let po vystavení první várky, o čemž svědčí i na ní umístěné letopočty 1842 – 1892. Ostatně jako na etiketě každé zde pivem zaplněné láhve.

Pražská cesta vedla místem kolem dnešní vodárenské věže v prostoru už běžnému návštěvníku v současnosti nepřístupném. Ta skutečně ukrývá dvě velkoobjemové nádrže s vodou, ale zároveň vytváří tvarově neobvyklou a zdaleka viditelnou dominantu, která má údajně napodobovat vzhled jednoho majáku na holandském pobřeží. I když nevěřící Tomášové a zlí jazykové tvrdí, že v Nizozemí žádný takový maják nikdy neviděli. Přímo u současné věže, ani ne moc daleko ani blízko od městských hradeb, stávalo plzeňské popraviště, místo posledního vydechnutí nebezpečných zločinců nebo jiných provinilců. Ve středověku bývalo hojně navštěvované i četným publikem, protože města dříve zas tolik poutavých atrakcí, tedy kromě poprav, davu nenabízela.

Kozina, Jirásek, Kopecký – ti všichni mají vztah k poloze budoucího pivovaru
Zásluhou Aloise Jiráska jednoho z těch tady popravených spíše považujeme za sympatického rebela. Smrti Jana Sladkého Koziny dne 28. listopadu 1695 rozhodnutím soudu povinně přihlíželi i Chodové, a kromě nich i docela dobrovolně a s jízlivým úsměškem na tváři hlavní nepřítel Lomikar, přesněji řečeno Volf Maxmilián Lamingen z Albenreutu. Tady v místě pod současnou vodárenskou věží v areálu pivovaru měl tedy Kozina prohlásit svoji nejcitovanější větu o tom, že do roka a do dne… Neprohlásil. Tak si jenom slavný autor Psohlavců přibásnil poslední chvíle chodského rebelanta v rámci povolené umělecké licence. Nejspíše k tomu přispěl i fakt, že málo oblíbeného majitele trhanovského zámku ranila mrtvice přesně 2. listopadu 1696 – tedy téměř do roka a do dne. Místo plzeňského popraviště pod Vodárenskou věží běžný návštěvník spatřit nemůže, zato místo poslední Kozinovy zastávky před cestou na šibenici ano, tu připomíná pamětní deska hned za Jubilejní branou na kdykoliv veřejně přístupném pivovarském nádvoří.

Když se z iniciativy purkmistra Václava Kopeckého a společnosti kolem Václava Mirwalda, která se scházela v jeho hotelu U Zlatého orla na hlavním plzeňském náměstí, zrodila poprvé myšlenka založení vlastního měšťanského pivovaru, začalo se hledat vhodné místo. Pozornost se upřela k lokalitě Bubeneč mimo jiné i proto, že zdejší pískovcové podloží nabízelo mimořádně vhodné podmínky pro hloubení rozsáhlého systému sklepů i pro zrání zhotoveného produktu. Také blízký soutok dvou řek spolu s perspektivou možnosti budování studní zaručoval, alespoň pro začátek, dostatek vhodné měkké plzeňské vody. Hlavní slovo při realizaci prvních objektů areálu měl místní stavitel Martin Stelzer. Ten ještě před zahájením prací podnikl studijní cestu po bavorských pivovarech. Zkušenosti ze sousedního státu tu zúročil nejen legendární první sládek Josef Groll. Z Bavorska přišel i sládek druhý a po něm třetí Jakub Blöchl. Ten se v Plzni dokonce oženil a údajně se o slávu piva zasloužil úplně nejvíc z té garnitury otců-zakladatelů. Po čtvrtém bavorském sládkovi konečně přišel na řadu jeden místní rodák z nedalekých Dobřan.

Chutná obyčejným smrtelníkům i slavným
V naší republice v poslední době vzniklo mnoho pivovarů nových nebo úspěšně navazujících na slavnou tradici svých starších předchůdců. I ty produkují mimořádně kvalitní druhy piva. Leč marná sláva, celosvětového věhlasu se už s největší pravděpodobností nikdy nedočkají. Jedním z neočekávaných propagátarů pivní značky se stal habsburský císař František Josef I. potom, když se v roce 1874 cestou vlakem do Prahy zastavil v plzeňské nádražní restauraci a pivo ochutnal. Se slovy: „Podivno, že žádnému pivovaru se doposud nepodařilo uvařiti tak dobré pivo“ tak založil tradici, že plzeňské nikdy nechybělo na jeho jídelním stole, ať už doma nebo i na cestách. O jedenáct let později císař osobně pivovar navštívil a podepsal se do jeho pamětní knihy. To následník trůnu korunní princ Rudolf, syn Františka Josefa, navštívil pivovar už v roce 1871. Z celého výrobního procesu prý jej nejvíce zajímala výroba sudů a pivo tu snad ani neochutnal. Princ se po celý svůj kratičký život choval jako intelektuální a bohémský podivín a společná smrt s milenkou na zámečku Mayerling do takového rámce dokonale zapadala.

Produkce z Bubenče ve své době zaujala díky nezvyklému způsobu spodního kvašení, které tu zavedl už první sládek Josef Groll. Kvůli bavorskému původu legendárního pivovarníka se pivo nabízelo jako „bavorské“ a lidé mu roztomile říkali „baborák“, pojem plzeňské se rozšířil až o něco později. Lokální název plzeňského předměstí samozřejmě nemá nic společného se stejnojmennou čtvrtí hlavního města, ale pochází od letní hospody s tančírnou Na Bubenči, která tu stávala až do doby výstavby Měšťanského pivovaru. Pochvalné ódy na pivečko s bohatou pěnou skládal kde kdo, lidé nejobyčejnějších řemesel, členové stolních společností i vyhlášení umělci. Básník a novinář Jan Neruda potěšil milovníky piva tímto citátem: „…kdož nám může ještě zazlít, že užíváme vnitřních lázní plzeňských, když na lázně mořské nemáme dost peněz.“

Malíř Mikoláš Aleš zanechal svoje většinou historické kresby na fasádách mnoha českých měst, ale ty v Plzni patří mezi jeho nejpočetnější a nejpovedenější. Zajížděl sem z Prahy a pracoval tu rád, prostě se ve městě pivu zaslíbenému cítil neobyčejně dobře. A proč? Jako každý jiný znalec piva a příznivec životních radostí o tom jistě věděl své. Byl si jistý, že umění vařit dobré pivo přísluší jenom lidem a místům hýřící spokojeností a laskavou náturou…

Zdroje:
FORMANOVÁ, Markéta. Příběhy Plzeňských domů I.: Pivovarská věž. 1. vyd. [s.l.]: Starý most s.r.o., 2012 
VERHOEF, Berry. Encyklopedie piva. Praha: Rebo Productions, 1998. Kapitola Plzeňský Prazdroj, s. 233