Kryštof Harant - cestovatel, důvěrník Rudolfa II. a popravený po Bílé hoře

Řekl si, že když kariéru, tak přímo na dvoře nejvyšším – na tom císařském u Rudolfa II. v Praze. Těžko by se o pozoruhodné cestě se svým švagrem do exotických končin dnes více vědělo, nebýt Kryštofových sklonů k uměleckému vyjadřování a poutavému zpracování svých zážitků. Svůj cestopis vydal sice až deset let po začátku cesty, zato s krkolomným názvem „Cesta z Království Českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v Pusté Arábii ležící“.

První setkání s Rudolfem II.
Harant, rodák z hradu Klenová u Klatov, to myslel s cílevědomým budováním své kariéry docela vážně už proto, že si věřil a sebevědomí z něj jenom čišelo. Po tolika dobrodružných zážitcích se již považoval téměř za kosmopolitu světem protřelého. A hlavně nebylo na co čekat, čas ubíhal, a zítra by mohlo být už také pozdě. Fakt, že v roce 1600 přivedly kroky do Plzně oba dva aktéry, jeho i císaře Rudolfa, musel náležitě využít. Taková šance se vyskytuje jen jednou za život. Císař laskavě s audiencí souhlasil, protože rozhovor se zcestovalým intelektuálem nemohl být z jeho pohledu banální ani nudný, tak jako s většinou již okoukaných dvořanů. Harant mu samozřejmě vyprávěl o všem prožitém ve vzdálených zemích, jež pro každého jiného smrtelníka znamenaly div ne konec světa, nebo už prostory za ním.

Stárnoucí habsburský podivín vytušil, že v tomto zcestovalém a vzdělaném šlechtici dřímá cosi exkluzivního, něco neobyčejného, co jeho vlastní duši excentrika také vždy přitahovalo. Tím spíše, že tomu ostřílenému cestovateli nečinilo problém domluvit se některým ze sedmi jazyků, které se naučil ovládat. Nakonec jeho císařskému veličenstvu imponovaly i Harantovy zážitky z habsburské armády, kde nějakou dobu za tureckých válek sloužil. Na rozdíl od císaře, ten za ní vahou své pozice monarchy „jenom“ plně odpovídal, ale jejímu chodu pramálo rozuměl a ani rozumět nechtěl.

Teď měla přijít ta pravá Kryštofova chvíle, teď už se mohl s klidem dožadovat slíbené audience. A tak byla zahájena u dvora v Plzni a pokračovala po jeho přesunu do Prahy tolik úspěšná a cílevědomě budovaná kariéra. Jako bohatý a schopný příslušník dvorního protokolu žil Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic ve vlastním domě na Malé Straně. S císařem je spojoval zájem o vědu, umění a literaturu, ale rozdělovaly různé charakterové vlastnosti. Harant si stěžoval, že na něj císař během prvních tří let vůbec nepromluvil, ale osobně si to nebral, takto prý postupoval skoro s každým nováčkem u dvora.

Nedůvěřivý a podezíravý stařík, toho času císař
Mezi sebou měli i jedno ohromné tabu: Ferdinanda Tyrolského. O něm se Kryštof před císařem ani raději nezmiňoval, i když u něj na zámku Ambras nedaleko Innsbrucku vyrůstal. Tohoto svého příbuzného Rudolf upřímně nesnášel. Žil v domnění, že na svém alpském zámečku usiluje o jeho trůn, což byla samozřejmě nedůstojná lež, bývalý český místodržitel byl naopak v ústraní spokojen, že nemusí řešit monarchistické hry celoevropského významu a že si úplně v krásném alpském prostředí vystačí se svou rodinou a nejbližšími přáteli. Sem jako mladíček Harant přicestoval z Klenové po přímluvě svého otce, aby se potom věnoval celoživotní cestovatelské vášni.

Když Ferdinand zemřel, jeho blízký příbuzný císař Rudolf se nezajímal o nic jiného než jak se dostat k jeho uměleckým sbírkám. Harant sloužil svému podivínskému císaři celých dvanáct let prakticky až do imperátorovy smrti. Je úctyhodné, že podobnou kariéru u dvora absolvoval i švagr a spolucestovatel v exotických zemích Heřman Černín. Toho jmenoval Rudolf svým komorníkem ještě v Plzni 1. února 1600 a vzhledem k veledůležité funkci péče o stříbrné nářadí přicházel do styku s císařem prakticky každý den.

Jestliže s Rudolfem vycházel šlechtic Harant bez větších problémů, s jeho bratrem a od roku 1612 nástupcem na trůnu Matyášem už nevycházel nijak, neboť ten o jeho služby zájem ani neprojevil. V souvislosti s averzí až hraničící s nenávistí, kterou jeden k druhému císařští bratři Rudolf s Matyášem pociťovali, se ani není čemu divit. Pokud jsi byl oblíbencem bratra, s mojí přízní už nepočítej – tak určitě nový císař Matyáš přemýšlel. Další a ze společenského hlediska nejprestižnější období Harantova života končilo a začalo se formovat další. Bývalý císařský rada a komorník panovníka Harant se ve čtyřiceti letech oženil podruhé a trvale se usadil na svém novém hradě Pecka, kde si chtěl od zákulisních dvorních intrik dostatečně odpočinout. Měl už za sebou vydání svého cestopisu, doplněného vlastnoručními ilustracemi, který znalci oceňovali jako jeden z vůbec nejkvalitnějších literárních textů tohoto žánru do té doby u nás. Na starobylém hradě jej opět oslovilo kouzlo kulturně zaměřeného intelektuála, tak jako před pár desítkou let v Innsbrucku. Svůj čas dělil, podobně jako dříve, mezi zájmy hudební, literární či kreslířské.

Spolu se stavovskými povstalci na popraviště
V nelehké době rozpolcení českého království na dvě nesmiřitelné náboženské frakce přestoupil Harant z katolického císařského tábora do služeb protihabsburské opozice a stal se protestantem. To ale až v roce 1618, tři roky před svou potupnou popravou.
Přechod na stranu českých stavů se Harantovi stal osudným, přestože se aktivní politice dál už příliš nevěnoval a mezi hlavní vůdce stavovského povstání zdaleka nepatřil. Z pohledu Vídně se ovšem stal zrádcem a zrada se nikdy neodpouští.

Na druhou stranu politického kolbiště přešel trochu zvláštně a v době, kdy se už chystal na hradě Pecka dožít poklidný život důstojného starce. Jenomže povstaleckým stavům se do výčtu svých přívrženců hodilo každé známé jméno a Kryštof Harant, muž úspěšný a proslavený hned v několika na první pohled nesourodých činnostech, měl figurovat v jejich seznamu na čelném místě. Nechal se přemluvit a rázem se opět ocitl ve víru událostí, které hýbaly středoevropským prostorem. To vyvrcholilo dělostřeleckým obléháním Vídně, kde zúročil dřívější zkušenosti z protitureckých bitev. Po rozhodující bitvě na Bílé hoře ani nemohl očekávat žádné milostivé zacházení. Vlastním chybným rozhodnutím stál na špatné straně pomyslné barikády, přestup z katolického tábora k protestantům mu štěstí nepřinesl. Na hradě Pecka osobně zatýkal Haranta další významný aktér začínající třicetileté války – Albrecht z Valdštejna.

Jako jeden ze tří západočeských šlechticů, muž s kořeny na Plzeňsku a velký světoběžník Kryštof Harant, skončil po bělohorském debaklu na popravišti pod pražskou Staroměstskou věží. Jak ironické, že osudná bitva se odehrála jen pár stovek metrů pod letohrádkem Hvězda, který pro svou vyvolenou Filipínu postavil a údajně i sám projektoval Ferdinand Tyrolský, muž, jenž se snad nejvíce podílel na formování schopností a charakterových vlastností budoucího svobodného pána Haranta. Instrukce z Vídně směrem k pražským vykonavatelům císařské vůle zněly jasně a nekompromisně: se všemi hlavními povstalci je třeba rychle a velice tvrdě skoncovat.

A události skutečně nabraly střelhbitý spád. V sobotu 19. června 1621 si nejodbojnější sedmadvacítka vyslechla na Pražském hradě rozsudky, o den později je převezli z Bílé věže na Staroměstskou radnici a třetího dne v pondělí došlo k exekuci, po níž už nezůstal v naší kotlině kámen na kameni. Šlechtic s erbem stříbrného kohouta v červeném poli Kryštof Harant přišel na pódium jako třetí v pořadí.

Zdroje:
Marie Koldinská, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: cesta intelektuála k popravišti. 1. vyd. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004
Jan Racek. Kryštof Harant z Polžic a jeho doba I-III. 1. vyd. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1970-1973