Článek
Vlastně jenom regulovaný úsek řeky Radbuzy zhruba mezi Wilsonovým a Pražským mostem vyvolává pocit klasické nábřežní promenády dokonce s jednostrannou náplavkou, kterou lemují monumentální stavby náležitého vzhledu a významu. Původně to mělo být všechno trochu jinak, architektonické návrhy pravobřežní strany ještě z dob první republiky měly do lokality vnést více atraktivity a působily ve své době velkolepým dojmem. Ve skutečnosti z toho zbyla jenom „velká díra“ po zbouraném Domu kultury, která celou řadu let hyzdí centrální část města. Potom ještě přežívá poliklinika se sousedními zdevastovanými lázněmi a to vše dohromady nakonec vyvolává pachuť čehosi nepatřičného. Ale i tak je, anebo dříve bylo, na Anglickém nábřeží, jak se tato významná část toku Radbuzy jmenuje, leccos zajímavého k vidění.
Připomínka č. 1 - Stalin
Praha měla svoje sousoší Stalina s přezdívkou „fronta na maso“ na okraji Letenské pláně vysoko nad Vltavou, zatímco Plzeň si toho svého velikána postavila těsně u Radbuzy. Snad proto lidem se smyslem pro humor ta socha ze všeho nejvíc připomínala rybáře. Stávala na volné ploše mezi bankovním domem na levé straně řeky za Wilsonovým mostem, která svojí prázdné rozlehlosti ani dnes nepůsobí moc utěšeným dojmem. Věřme, že se tak zásadní místo městského exteriéru časem dočká jiné a laskavější podoby.
Stejné místo s muzejní budovou na pozadí
V roce 1953 se tu odehrála ve své době velmi sledovaná událost – prezident Antonín Zápotocký osobně odhalil čtyři a půl metru vysokou pískovcovou sochu na třímetrovém podstavci, údajně za účasti jednoho sta tisíc přihlížejících diváků. Dílo od sochařského vítěze veřejné soutěže Josefa Malejovského zmizelo po devíti létech v tichosti. Už bez slavnostních fanfár, vlastně se ani neví, kdy přesně se to stalo a kdy konkrétně památník sundali a odvezli. Generalissima Stalina s úsměvnou plzeňskou přezdívkou „Porybnej“, který tak zamyšleně hleděl směrem k řece jako rybář přehlížející bohatou úrodu z vodního toku, nahradil památník Československo – sovětského přátelství a po změně politických poměrů památník jiného jména. Přejmenovalo se i vlastní nábřeží – z Charkovského na Anglické.
Samotná a ze svého původního místa sesazená socha se stěhovala relativně častokrát: z místního františkánského kláštera do zámku v Křimicích, na střelnici u Rokycan, a nakonec do expozice leteckého parku ve Zruči u Plzně. I když snad kromě rodné Gruzie a okolních zemí podobného ražení nemůže dnes nikdo přijít obávanému diktátorovi na jméno, jednu dobu býval neoddělitelnou součástí kulisy Plzně po druhé světové válce.
Z ne příliš husté zástavby na stejném, tedy levém břehu Radbuzy, vyniká blízká policejní budova, jíž se dodnes lidově říká gestapo a která se skutečně stala jakými neživým symbolem nacistické okupační správy města. Do nově dokončené budovy se gestapo, spolu s dalšími a na něj navazujícími okupačními úřady, nastěhovalo okamžitě po obsazení Plzně a odtud kontrolovalo protektorátem omezený chod městského organismu. Dalo by se říci, že v dobách nacistické nadvlády se jednalo o jednoznačné řídící centrum města. Anglické nábřeží z pochopitelných důvodů okupanti přejmenovali na nábřeží Německé, pojmenování po ukrajinském městě Charkov přišlo logicky až po jejich odchodu.
Lávka pro pěší přes Radbuzu s bankovní budovou vlevo a muzeem vpravo
Připomínka č. 2 - Koranda
K jiným pozoruhodnějším domům v okolí Wilsonova mostu patří objekt jednoho ze dvou plzeňských evangelických sborů, jmenuje se Východní neboli sbor Korandův a jeho budova nad jezem dominuje této části nábřeží Radbuzy od roku 1936. Ve své době se stal jedinou modernější církevní stavbou ve městě. Její kouzlo spočívá především v tom, že nebýt symbolu kalicha a nápadného nápisu „Korandův sbor“ na strohé fasádě s hladkou bílou omítkou směrem k řece, tak by mohla být považována za běžný řadový činžovní dům. Takovou funkci částečně také plní, protože od vstupního schodiště se dá projít k bytům v horních patrech, ale i ke kostelu v zadním traktu ve dvoře. Už sama myšlenka skrýt svatostánek do uzavřeného dvora za fasádu s bytovými jednotkami, aby se kostel při pohledu od žádné z okolních ulic nijak výrazně neprojevil, je přinejmenším neobvyklá.
Ke kruhovému půdorysu kostela údajně inspirovala architekta Jaroslava Fišera rotunda ve Starém Plzenci a ke dvanácti sloupům stejný počet apoštolů. Pod kostelem se nachází kolumbárium pro urny s popelem zhruba dvou tisícovek lidí, což má odkazovat na symbolické spojení chrámu se hřbitovem. Do interiéru dopadá světlo stropními průzory na sochu Krista, kterou jako kopii originální postavy z hlavního evangelického chrámu v Kodani darovali dánští sociální demokraté svým názorově spřízněným straníkům v Plzni. Podobně jako v případě mostu město dlouho čekalo, do jaké podoby se Radbuza po konečné regulaci dostane. V místech Korandova sboru u řeky dříve bývaly jenom zelené svahy a teprve úpravy z dvacátých let dvacátého století s vysokými kamennými zdmi dovolila celý prostor zastavět. Od roku 1924 tu stál jen osamocený objekt Mrakodrapu na Americké třídě a na něj postupně navazovaly další.
Korandův sbor nad jezem u Wilsonova mostu, Stalinova socha se nacházela níže po toku Radbuzy na volném prostranství z opačné strany mostu
Autor budovy, prachatický rodák Jaroslav Fišer, se už jako student ČVUT zúčastnil projektování Veletržního paláce v pražských Holešovicích a jako vystudovaný architekt potom krátce působil na opačném konci republiky na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Do Plzně přišel v roce 1929 jako projektant stavebního oddělení Škodovky a tam mimo jiné připravil projekt reprezentačního křídla Cizineckého domu na Karlovarské třídě, účastnil se soutěže na kino Elektra na Americké třídě apod. Pro evangelickou církev pracoval často a rád. Pro ni navrhoval a postavil dva jiné činžovní domy na plzeňské Prokopově třídě nebo Husovu kapli v Dolní Bělé, jenom jím připravovaný kostel v Dolní Lukavici už se nepodařilo realizovat.
Počátky novodobé evangelické církve ve městě jsou spojeny se jménem kazatele Karla Machotky, v jehož době se na začátku dvacátého století k církvi v Plzni hlásilo 230 příslušníků. Tradici skutečných evangelických bohoslužeb přinesli až němečtí zaměstnanci Škodovky. A když je ještě doplnili přistěhovalci z Moravy, hlásilo se v roce 1925 v Plzni k této církvi už dvacet tisíc lidí. To pochopitelně zvrátilo poměr sil v náboženském životě historicky silně katolického města. Díky tak jednoznačnému trendu se právě Plzeň stala dne 8. ledna 1920 místem založení samostatné Církve československé, jež v současné době vyvíjí svoji činnost pod názvem Církev čs. husitská.
Kalich připomíná kazatele Václava Korandu a je umístěn na fasádě s okny bytových jednotek směrem k řece, kruhový a polozapuštěný svatostánek sboru umístil architekt Fišer ve vnitřním dvoře
Silné postavení města v životě celorepublikové církve navíc podtrhl fakt, že o pět let později se prvním patriarchou nové církve stal profesor plzeňského gymnázia na Mikulášském náměstí Karel Farský. Jméno sboru bylo vybráno na počest známého plzeňského husitského kazatele Václava Korandy, z jehož iniciativy si hodlali kališníci i s Janem Žižkou vytvořit z Plzně svoje hlavní sídlo ještě před budováním Tábora. Události se zvrtly tak, že Plzeň jako vůdčí síla katolíků musela odolávat obléhání kališníků a Korandu, v té době až fanatického příznivce kalicha, přirozeně považovala za zrádce a odpadlíka.
Místo bývalého Stalinova památníku a současného Korandova sboru odděluje jen Wilsonův most na Americké třídě. Připomínky různých dob a jiných ideologických směrů tak pokojně přežívají nedaleko od sebe.
Zdroje:
CAINER, Rudla. Žulový Stalin: osudy pomníku a jeho autora. Praha: ARSCI, 2008
Anglické nábřeží. pam.plzne.cz [online]. [cit. 2018-07-17]. Dostupné online.
