Článek
Škola se nachází shodou okolností nedaleko od Hálkovy ulice, procházející podél železniční trati se zastávkou Plzeň – Jižní předměstí. Ulice s řadou pitoreskních fasád, díky kterým se nejvíce proslavil Karel Bubla, Šulcův student z průmyslovky. Učitel si se svým žákem zpočátku zřejmě padli do oka, protože už brzy po maturitě začal Bubla nadšeně spolupracovat na konkrétních Šulcových stavbách. Možná by se pracovní vztahy mezi nimi úspěšně rozvíjely dál, nebýt projektu vstupní brány na tehdy velice sledovanou výstavu u soutoku Mže a Radbuzy v dnešních Štruncových sadech, které fotbaloví příznivci z celé republiky možná znají díky stadionu místní Viktorky. Ta akce nesla honosný název „První mezinárodní výstava pro umění kuchařské a hostinství“, ovšem její provizorní objekty včetně restaurace, pivnice, Egyptského pavilónu či samotné brány měly život jen jepičí a konec výstavy v roce 1904 ani dlouho nepřežily.
Po mnoha letech už těžko soudit, jestli si chtěl ješitný profesor přisvojit neotřelé myšlenky vycházející hvězdičky na plzeňském stavebním nebi, nebo jestli naopak předloňský žáček náhodou nepřerostl svému pedagogovi příliš přes hlavu. Jestli v něm nepřevládl pocit, že už jeho mentorství ani nepotřebuje. Ať tak či onak, jejich spor o autorství výstavní brány, který si mezi sebou řešili nejdříve osobně a potom i prostřednictvím místního tisku, dopadl tristně a nedůvěryhodně pro oba dva. Třenice mezi učitelem a žákem o autorství brány na výstavu dnes připomíná pomyslné žabomyší války, ale není tak těžké si představit, jak živnou a pikantní půdu tehdejšímu plzeňskému tisku poskytovaly. Emoce vyšuměly, ovšem život musel pokračovat dál… Ačkoliv už jméno architekta Šulce většině Plzeňanů asi mnoho neříká, jednu jeho stavbičku minimálně jednou v životě pravděpodobně navštívili – čekárnu elektrické dráhy. To je ta s podzemními záchodky a provozovnou nad nimi na jižní straně náměstí Republiky, roztomilý drobný objekt z roku 1915. Secesní, ve střední části původně otevřená dispozice, už dávno jako čekárna neslouží, ale veřejné záchodky na exkluzivním místě se používají v případě akutní potřeby doposud.
Podél železniční trasy z Plzně do Domažlic u zastávky Jižní předměstí postavil stavitel Bubla své charakteristické „bublaniny“
Cesty důstojného pána a kdysi tak horkokrevného studenta se tedy rozešly ve zlém. Mladý podnikatel Bubla brzy ohromil svými pitoreskními fasádami v plzeňských ulicích laickou veřejnost i odborné kruhy. Svými secesními „bublaninami“, jak jim trochu posměvačně a trochu důvěrně lidé říkávali, se neomezil jenom na Hálkovu ulici, v té době ještě nezastavěnou úplně, samozřejmě neodmítal zakázky na stavby ani v samotném centru Plzně. Z podezřelé náchylnosti k magickému číslu sedm jej lze obviňovat jen těžko, nicméně všechny tři jeho nejznámější domy mají číslo popisné sedm, přestože leží na různých plzeňských adresách: Dominikánská, Perlová a Palackého třída. Ve všech případech symbolické sedmičky pro štěstí.
Obzvlášť působivým prvkem uliční fasády je kuželovitý arkýř s ladným zúžením směrem k vysokému trojúhelníkovému štítu. Ve stejném roce postavil Bubla jen o pár ulic dále na adrese Perlová 7 dům s gotickou sochou Panny Marie pod baldachýnem nad hlavním vstupem. Nad ní je tu k vidění postava šaška s vinnou révou. Celkem ve městě postavil během krátké doby více než desítku domů, ale jeho hvězda tak, jak rychle vylétla, tak zase rychle zvadla. Domovní fasády plné neobvyklých postaviček, rostlinných motivů a ozdůbek ale Plzni zůstaly.
Na domech realizovaných Bublovou firmou není až tak nic moc zvláštního právě kromě uličních fasád. A ty téměř jistě on sám nenavrhoval a jejich podobu zadával umělecky více nadaným kolegům. Komu? Toť jedna velká nezodpovězená otázka. Kontroverzní charakter absolventa místní průmyslovky jistě napomohl i k rychlým ekonomickým problémům jeho firmy. Ani zvláštní náhoda se sedmičkami, ani mimořádná stavební příležitost v Hálkově ulici bohužel už jeho finanční krach neodvrátily. Ovšem nevzdal to úplně. Ostré lokty a hroší kůže pomohly Karlu Bublovi postavit se na nohy opět, a ještě jednou ve velkém stylu.
Architektonicky nejzdařilejší stavbu postavil Bubla na adrese Dominikánská 7
Když to nešlo ve specifickém oboru stavebnictví, musí to jít jinak, říkal si stále ještě mladý bankrotář. V roce 1919 si už v podmínkách nové republiky nechal zaregistrovat ochrannou známku Jihočeská a později Česká zbrojovka, s.r.o. se sídlem v jeho rodných Strakonicích a rok na to začal vyrábět první automatické pistole. Zpočátku v Plzni a po dvou letech v oficiálním sídle firmy. Jediné zkušenosti v daném oboru měl ještě z dob vídeňských studií, kdy si přivydělával v místní zbrojovce. Po rozjezdu se zbraněmi si Bubla troufl i na výrobu jízdních kol. Paradoxně se mu v novém podnikání dařilo podstatně lépe než kdysi ve stavebnictví, kde jenom nezvládl finanční stránku věci, nikoliv tu čistě odbornou. Na původní strojírenskou výrobu navázal podnik ČZ Strakonice se svými proslulými motocykly i současným výrobky, mimo jiné i pro automobilový průmysl.
V Perlové ulici č. 7 stojí dům od Karla Bubly z levé strany jako první se sochařskou výzdobou Pannou Marií a šedivou fasádou
Karel Bubla, který během pouhých několika aktivních let zajímavým způsobem přispěl k současné podobě Plzně, zemřel v roce 1951 ve věku sedmdesáti osmi let. Zato jeho rival a soupeř v soudobém tisku Viktorin Šulc na úplně nejvyšší příčky plzeňské architektury nedosáhl. I když? Realizovat stavbu na hlavním náměstí ve městě velikosti západočeské metropole se hned tak každému nepovede, byť by měla sloužit „jenom“ jako veřejné sociální zařízení. Bez ohledu na pomíjivost věhlasu v průběhu desetiletí se Šulcovy stavby nadále řadí k solidním jistotám našich měst, ať už v Plzni, Praze, Litomyšli, Písku nebo i jinde. Ve své době si vybojoval pověst také zkušeného publicisty, malíře i váženého rady na ministerstvu školství a národní osvěty. Ve škole na Chodském náměstí se tak potkaly dvě různorodé osobnosti, které osud náhodou zavál do Plzně. Nejdříve ti dva spolupracovali, aby se potom rozešli ve zlém. Ale každý svým způsobem ovlivnil české národní povědomí.
Stavbička původní čekárny a současných veřejných toalet od Viktorina Šulce v popředí monumentální gotické katedrály
Zdroje:
Karel Bubla - Profil osobnosti. encyklopedie.plzen.eu [online]. Dostupné online
MASTNÝ, Karel; ŠULC, Viktorin. Nájemný dům na Klatovské třídě v Plzni. Architektonický obzor X. 1911, čís. 7
Není snad dospělého Plzeňana, který by záchodky na náměstí nikdy nepotřeboval
